Žijeme v době, kdy vědci nebo často i pseudovědci přicházejí z nejrůznějšími pesimistickými až katastrofálními předpověďmi. Klima se otepluje a můžeme za to my. Vstupujeme prý do šestého masivního vymírání. Každý rok ze světa zmizí 2,5 procenta z celkového objemu veškerého hmyzu. Polovina ze zkoumaných 177 druhů suchozemských savců přišla za uplynulých 115 let až o 80 procent svého teritoria. Kácíme deštné pralesy, lovíme příliš mnoho ryb. Ubývá velkých zvířat v divočině. Už i moře zanášíme odpady a plasty. Musíme radikálně změnit své chování, jinak …
Technickou civilizací jsme prý otevřeli Pandořinu skříňku. Ano, vznik dominantního inteligentního druhu Homo sapiens a jeho přemnožení na planetě jistě není pro biosystém požehnáním a je spíše anomálií. Dokud bylo na Zemi dost místa, tak to nevadilo. Ale teď se civilizace stýká s divočinou a přináší si odtud nové nemoci (SARS, ebola, HIV, horečka nipah). Jsme vrcholoví predátoři a tak musí být po našem. Naše priority mají přednost. Mluví se o trvale udržitelném rozvoji, ale není to chiméra? To, co děláme a je nám vyčítáno, není špatné samo o sobě. Je to špatné proto, že nás to dělá příliš mnoho najednou. Je nás na planetě totiž moc – 7,6 miliardy lidí. Ještě před rokem 1804 byla světová populace menší než jedna miliarda. Za 127 let bylo lidí už na dvě miliardy. Za pouhých 33 let, v roce 1960, už miliardy tři. Pět miliard měla planeta v roce 1987. Šesté a sedmé miliardy lidé dosáhli za dalších 12 let poté. Podle odhadů OSN by v roce 2050 měl počet obyvatel dosáhnout devíti miliard a osmi set milionů lidí.
V tom je jádro pudla. V našem množství a zabraném místě na planetě. Nebýt naší inteligence a civilizace, příroda by si s námi už dávno poradila a zredukovala náš počet na rozumné a rovnovážné množství. Medicína ale umí čelit epidemiím a nakažlivým nemocem, technika a společnost ochrání před nepřízní počasí, zmírní hladomory a dovede vyprodukovat dostatek potravy. Války všechno nezvládnou. Vědci i politici rozdávají různé rady a ponaučení, ale tomuto tématu se svorně vyhýbají. Bojí se ho. Přemnožení lidí, ale co s ním?
Otázka přemnožení je totiž specifická. Člověku můžete vytknout ledasco, že je hrubý, nevychovaný, alkoholik…, ale že se moc množí? Na to vám odpoví, to je přece moje věc, co je vám do toho. Množit se dosud patří mezi základní lidská práva. Zatím jenom čínská komunistická strana se s tím pokusila něco udělat, ovšem s nevalným úspěchem. Nepočítáme-li akci v Indii, sterilizace mužů za tranzistorák. Všichni ostatní problém registrují, ale mlčí, protože si s ním nevědí rady. Nikdo nechce být tím prvním, kdo se do rozlousknutí tohoto problému na mezinárodním poli pustí. Ale jednou to musí zákonitě přijít. Dovedu si představit budoucí společnost, kdy mladí manželé budou moci počít potomka až po předložení úmrtního listu někoho z rodiny. Nebo dokonce i temnější regulace. Čím později budeme tento problém řešit, tím to bude obtížnější a bolestnější.
Je těžko radit, jak s tím začít. Nejvíc se bohužel množí národy, které mají nejméně zdrojů a financí a je v tom jistá tradiční zákonitost. Savci mají dvě hlavní strategie přežití. Buď mají často a hodně mláďat v naději, že jich dost přežije, nebo mají jen málo mláďat za delší dobu a kompenzují to větší péčí o ně a jejich zabezpečení. Za přemnožení může hlavně ta první strategie, která je typická pro méně rozvinutější části planety. Bude nutno přesvědčit lidstvo k té druhé strategii. Asi i za cenu, že právo množit se nebude už úplně tím základním. Tak jako svobodu máme jen potud, pokud nenarušujeme svobodu toho druhého. Doufejme, že politici už brzy najdou odvahu kousnout do tohoto hořkého sousta. Pak možná jednou budoucí generace nebudou muset strpět tolik zákazů a regulací v běžném životě.
Vyšlo v Neviditelném psu 18.3.2019