Stěžujeme si, že žijeme v rozdělené společnosti, ale svět už je takový. Stejné názory mají jen lidé v totalitních systémech a to ještě oficiálně a z donucení. Ostatně nejsme v tom sami a možná je to zákonitost demokratické společnosti, že nakonec se to ustálí na zhruba dvou polovinách. Podívejte se na Brity s brexitem. Američtí liberálové tak dlouho experimentovali s politickou korektností, arabským jarem vyvolali občanské války na středním východě, aby pak přišel Donald Trump a řekl, aby se Američané starali především o sebe. No a u nás máme Zemanovce a sluníčkáře.
Ve společnosti jsou lidé dvojího druhu. Jednak ti sebevědomí, kteří chtějí sami vzít svůj osud do svých rukou. Podnikají, zaměstnávají jiné, a ti spíše vyžadují, aby jim stát moc nepřekážel. Pak jsou ti druzí, a těch je většina, kteří se raději dají zaměstnat a nepohrdnou, když se za ně stát stará. No a pak jsou ještě i ti třetí, kteří nechtějí nebo nemohou pracovat a dožadují se, aby se o ně stát kompletně postaral. V demokratické společnosti má každý občan jeden hlas, bez ohledu na své vzdělání či míru, jak přispívá společnosti. A to si vlastně vynucuje populizmus. Protože kdo toho voličské základně dost nenaslibuje, nemá šanci na zvolení. Nebo si dovedete představit stranu, která by řekla, že teď si musíme utáhnout opasky a za nějakých pět šest let to pocítíme ve svých peněženkách, a přesto by vyhrála volby? Slibem neurazíš a myslím, že dnes už ani volič nečte volební programy stran. Dokonce ani neočekává, že strana většinu předvolebních slibů vyplní.
A pak proběhnou volby. Polovina národa je spokojená a ta druhá naštvaná. Prohlašuje, že ten či onen není jejich prezidentem, premiérem či senátorem. Přitom je, protože to vyplývá z našeho právního řádu. Ostatně státní činitele nemusíme milovat, prostě jsou a rozhodují o nás. Výsledky voleb je nutné akceptovat, protože na tom je založen demokratický stát. S tím se nedá nic dělat a to by vám potvrdil i Jára Cimrman. Změnit je je možné až následujícími volbami. A co tedy mezi tím? Nadávat po hospodách, jít demonstrovat na náměstí? Proč ne, pokud si tím vybijete adrenalin. Ale k ničemu jinému to není. Co je názor desetitisícového davu proti mnohamilionové mlčící většině? Režimy se mění na náměstích jen v případě totalitních režimů, když to nejde spravedlivými volbami. A většinou u toho teče krev.
Co nám tedy zbývá, když rozdělená společnost není nic neobvyklého a bude realitou asi ještě hodně dlouho? Nenechat se rozeštvávat. Lidmi, sociálními sítěmi i médi. Vždyť ten druhý, co volil opačně, než já, je podobný člověk a jen má na věc jiný názor. Asi ho nepřesvědčím, aby změnil názor, ale proto přece nemusí být mým nepřítelem. Jistě bych se s ním shodl na spoustě ostatních věcí, jako bílé či červené, kam na dovolenou nebo na čem si pochutnat. O tom je vlastně život. Národ rozdělený na debily a jim odporující idioty nemá přece šanci. Je mnoho společných zájmů, které vyplývají už z toho, že jsme Češi a ty můžeme spolu prosazovat. Naštěstí i politická scéna už to trochu začíná chápat ve vztahu k EU nebo V4. Je dobré mluvit o názorech, ale nepersonifikovat je. Sdílet myšlenky. To je základ demokratické diskuse a už Masaryk se kdysi obával, že nám to bude dělat potíže. A dělá. Jsme tak ješitní, nebo neumíme prohrávat?
Jaká je alternativa? Pokud se nenaučíme spolu žít s rozdílnými názory a respektovat se jako lidi, ničeho nedosáhneme. Náš stát půjde dolů, bude narůstat chaos, až jednoho dne přijde diktátor a řekne tak dost. Od teď to bude tak a tak. A když se nebudete chovat, jak nařídím, tak uvidíte. A my budeme vzpomínat. Na zlaté časy, když jsme si mohli vybírat mezi Zemanem a Drahošem.