Skoro každý se při kritice naježí a připraví se k obraně jako při útoku. Čím to je, když kritika by měla být ozdravná a přispět k zlepšení naší osobnosti? Domnívám se, že je to zejména důsledek malého sebevědomí. Kdekterého z nás jednotlivě a pak i malého národa, který prošel za několik posledních století mnohými ústrky. V mozku zabliká, tak zase jsem ten hloupej a otloukanej. Spojíme si tak nějak automaticky kritiku s celým naším já, zatímco se ve skutečnosti týká jen některých našich názorů a závěrů. A to přece neznamená, že jsme skrz naskrz špatní.
Jistě nikoho nepotěší, že se mýlí, ale inteligentní člověk si uvědomí, že nikdo není neomylný. A místo reflexivní obrany se zamyslí nad tím, co mu kritika vytýká. A pokud ji pochopí, často už ho pak nemrzí a pomůže mu. Tak by to mělo být, ale jsou tu ještě další vlastnosti, které nám ztěžují přijímání kritiky. Je to přebujelé sebevědomí, narcisizmus, sobeckost, závist nebo i to, že kritik nepatří k naším oblíbencům.
Jistě, lidé nejsou andělé a často má vinu na reakci kritizovaného i ten, kdo kritizuje. Kritika přednesená vzrušeným hlasem, často i slovníkem čtvrté cenové skupiny se logicky míjí účinkem. Jen opravdu málokdo by pak dokázal říct „A víš, že člověče máš pravdu. To mě vůbec nenapadlo. A mělo.“ Umění kritizovat je neméně důležité, než vlastnost umět kritiku přijmout. Bude to znít, zejména v našich krajích absurdně, ale kritik by měl nejdříve kritizovaného za něco pochválit, vyzdvihnout nějakou jeho kladnou stránku, a teprve pak říci své „ale“. Dostat ho na svojí stranu a pak mu teprve sdělit, v čem s ním nesouhlasí a v čem se podle něho mýlí. Dovedete si to představit na politické scéně v parlamentu? Ale bez snahy umět kritizovat i kritiku přijímat budeme pořád rozděleni na nesmiřitelné tábory.