V zaznamenané historii lidstva se několikrát stalo, že lidé jakoby ztratili soudnost a pronásledovali své spoluobčany ad absurdum. Při pozdějším zpětném nestranném pohledu se pak za tyto excesy styděli. Jednalo se především o čarodějnické procesy ve středověku od 13. století s vrcholem ve století šestnáctém. Pak podobná posedlost vzplála v USA po druhé světové válce jako vyšetřování pro podezření z neamerické činnosti iniciované senátorem Josephem McCarty. No a teď jsme svědky tažení hnutí MeToo na západě. Excesy nacizmu a komunizmu bych neklasifikoval jako hon na čarodějnice, protože tam šlo o celkovou hrubou deformaci společnosti shora.
Na začátku těchto honů stálo vždy jakési racionální jádro. Strach z neznámých jevů, epidemií, uhynutí hospodářských zvířat v případě čarodějnic a strach z rychlého šíření totalitního komunizmu v případě Výboru pro neamerickou činnost. MeToo započalo snahou omezit sexuální harašení vůči ženám. Zkrátka cesta do pekla bývá dlážděna dobrými předsevzetími. Ve všech případech se ale na tato hnutí nabalily brzy i další méně ušlechtilé pohnutky, jak už to v lidské povaze bývá. Lidé si začali vyřizovat osobní účty, zatoužili po majetku druhého nebo se chtěli prostě pomstít ze závisti. Bylo to umožněno i tím, že o vině a osudu obviněných nerozhodovaly regulérní světské soudy, ale zvláštní instituce. V případě čarodějnictví církevní inkvizice, Výbor pro neamerickou činnost a v posledním případě média a politicky korektní společnost. Objevili se prvky davového stádního chování, kdy je odpovědnost jednotlivce zdánlivě přikryta chováním ostatních. Američané už neupalovali, spokojili se jen s vyhazováním z práce a ničením profesní kariéry. Stejně tak u MeToo se nevynáší žádný rozsudek. Stačí obvinění vyslovené ženou většinou po pěkné řádce let, takže důkazy veškeré žádné. Obviněný muž je tím vyřízen. Nikdo mu už nezadá žádný film, zakázku či nevydá knihu. Vyloučí ho z profesní organizace. Do slušné společnosti ho nepozvou a ruku mu nikdo nepodá. Nějaká presumpce neviny? Ale jděte, hlavně, že se to nestalo mně. Ale může se to stát, jako se to stalo mnoha nevinným ženám obviněným z čarodějnictví. Do ženy jako do melounu nevidíš. Ne každá je vyrovnaná, sebevědomá a zvládne stárnutí či konec závratné kariéry.
Tyto hony na čarodějnice nejsou tedy jen selháním morálky, ale též selháním práva. Právo má zamezit křivým a nepodloženým obviněním. Vražda je promlčena po dvaceti letech, ale sáhnutí na zadek či jinam ne? Ty poslední hony jsou dány i stavem společnosti, která se všemožně snaží stírat rozdíly mezi mužskou a ženskou rolí. Nejraději by viděla Homo sapiens unisex. Ale tak to v přírodě nefunguje. Ženy za posledních sto let prodělaly velký boom a přejme jim, ať se stávají pilotkami či generálními ředitelkami. Ať budují své kariéry. Ale ať nepřestávají být ženami, zamilovávají se a rodí děti. Společnost by neměla psychicky kastrovat muže, aby se báli ženu oslovit a dotknout se jí. Jsou stále ještě potřeba. Už teď vyspělé civilizace vymírají a ty agilnější, které nemají takové starosti, čekají, aby je nahradily.
Vyšlo v Neviditelném psu 17.12.2018