Čeština má plno slov, která jsou si navzájem protipóly. Jako nesnadný/snadný,
přičinlivý/nepřičinlivý a podobně. Pak má ovšem řadu slov, u kterých se ty protipóly
tak nějak vytratily. Každý si dovede představit nerudného staříka, ale rudného staříka,
aby jeden špendlíčkem kopal. Podobně posedných dětí je jako šafránu, zatímco ty
neposedné jsou všude. Viděl jsem nedomrlý výhonek, ale ten domrlý marně hledám.
Ledaskdo je nedoukem, ale málokdo ukem. Známe neduhy, ale málokdo se těší z duhů.
Kdo je neduživý, těžko se stane duživým. Nehorázný člověk se těžko stane horázným
a leckterý nekňuba by se jistě chtěl stát kňubou a nemotora motorou. Je možné
polepšit nemravu na mravu? Viděli jste už ohrabané štěně nebo otesaného návštěvníka?
Z vnuka neposluchy posluchu těžko uděláte. Co je opakem neplechy? Potkali jste
už někdy řestnou ženu? Přeměnit nesnáze ve snáze je nadlidský úkol. Stejně tak
neumíme nestoudnost oplácet stoudností. Nešťastnici politujeme, ale šťastnici
většinou závidíme. Svět by byl hned hezčí, když by se netečnost změnila v tečnost.
Ten, kdo není neurologem, se automaticky nestává urologem. Když se nevázané veselí
změní ve vázané, je většinou po mejdanu. Nevole se vyjádří snadno, ale vole je
úplně něco jiného. Nezbedou jsem byl rád, ale na zbedu jsem to nikdy nedotáhl.
Kam se tyto protipóly z češtiny vytratily? A byly v ní vůbec? Mám rád symetrii
a tak je otázkou, jestli bychom se k pozapomenutým protipólům neměli vracet
a obohacovat jimi svou mluvu. Jistě bychom tím zaujali své posluchače a možná i psychiatry.
Vyšlo v Neviditelném psu 24.8.2018