Všichni to tak nějak cítíme, že si sice žijeme dobře, ale s naší civilizací to
není úplně v pořádku. Dostáváme se pomalu někam, kam jsme možná ani nechtěli.
Začalo to po konci studené války a rozpadu bipolárního světa. Vyrojily se globální
konflikty a spousta nápadů, jak uspořádáme nově svět. Ten nejsilnější proud byla
globalizace, která vycházela z neoliberální filozofie bývalých hippies, dnes
univerzitních profesorů a jejich následníků, že všichni lidé jsou v podstatě stejní,
dobří a svět je jedna velká rodina. To vyhovovalo i obchodní lobby a tak to podpořila
ekonomicky. Všude na světě budeme jíst stejné jogurty, pít stejné coly. Ti, kterým
se to nelíbilo, a měli třeba raději podmáslí, byli označeni za zpátečníky.
Ti silnější to pochopitelně prosadili.
Když už tedy jíme podobné potraviny, tak bychom měli mít všude i podobné vlády.
No a který systém je ten nejlepší a univerzální. No jistě, západní demokracie.
Však to časem pochopí i křováci v Africe. Ale nepochopili. To, že demokracie
absolvovala několik století vývoje, než dospěla do své současné podoby a než ji
lidé absorbovali, se jaksi přeskočilo a tak se roubovala na feudální či dokonce
kmenové systémy. Ty byly zrovna ve fázi diktátorských režimů, kdy jenom silná
ruka a trocha strachu zabrání chaosu a zmatkům. To nám jaksi ušlo. A tak jsme
iniciovali ta různá „jara“ a „barevné revoluce“. Místo aby nastal očekávaný
ráj na zemi, vypukly občanské války a zmatky. Než aby po pádu diktátorů vznikly
občanské společnosti, na které nebyl nikdo připraven, chopila se moci
militantní uskupení. V případě arabských zemí militantní islám. A tak sklízíme ovoce
v podobě vln běženců, ze kterých se stal dobrý byznys, zejména když se dali
do pohybu ti ekonomičtí.
Vykonavatelé dobra horečně pracují i na starém kontinentu. Komplikují nám život
různými nařízeními a regulacemi. Jistě, buďme spravedliví, leccos se jim i podařilo.
Třeba volný pohyb osob a zboží je příjemný. Cílem je vybudovat Spojené státy
Evropské jako silného hráče, ale i ty americké byly vybudovány za cenu téměř vyhubení
původního obyvatelstva. Bude třeba i zde naředit „původní obyvatelstvo“ nově
příchozími, aby se vzdalo svých národnostních rozdílů a tradic? Nejdou však na
to nejlépe a ono „my to zvládnem“ možná povede spíše k evropskému chalifátu.
Ne, nedělám si legraci. Nebude to pochopitelně hned, ale obrovské rozdíly v porodnosti
pracují proti nám. Dělohy žen jsou silnější zbraní, než ty nukleární. A pevný,
odhodlaný řád islámu, proti rozkolísané, dekadentní a věčně jen žvanivé západní
společnosti, bez pevného zakotvení. Jak to může dopadnout?
Přehnali to, a možná to už i sami vědí. Proto se v mnoha evropských zemích dostávají
k moci konzervativní síly, prosazující národní zájmy. Dostávají od současných vládců
a medií nálepky xenofobů, rasistů a populistů. Ale protože vyjadřují to, co si
stále více lidí myslí, tak sílí. Nebude však už pozdě, než stačí reformovat i evropské vedení?
Dobře, to je scéna, ve které žijeme. Ale v čem tedy degenerujeme tak nějak my všichni?
Jsou to zdánlivé maličkosti, ale ďábel se přece skrývá v detailech. Ideálem a vzorem
mladých nejsou vědci, kteří něco objevili, či vynikající lékaři, ale zpěváci, filmoví herci
nebo sportovci, za jejichž přestupy a na jejich mzdy se vyplácejí neodůvodnitelné sumy.
Zábava je to nej. Libujeme si a jsme zavaleni negativními zprávami a to pozitivní
je nezajímavá banalita, bizarní směry v umění a humoru, šíříme spamy, počítačové viry
a konspirační teorie. Sledovací snahy státní moci, která žije na dluh, zjednodušování
populární hudby až k pouhému rytmu svědčí o tom, že harmonie netáhne. Hrdinou
literárních děl je povětšině narušený člověk, často na okraji společnosti a je naznačováno,
že za to můžeme my všichni. Zpochybnění rodiny, jako základního článku společnosti,
stírání rozdílu mezi mužskou a ženskou rolí, rozmazání hranice pravdy a dobra a zla.
Plýtvání potravinami a vodou. Vydírání většiny menšinami. Každý chce být poradcem,
sociálním antropologem či něco posuzovat nebo prodávat, ale málokdo něco vymýšlet
či vyrábět. To je náš dnešní obraz, ať chceme nebo nechceme.
Není to žádná sláva a rozhodně ne obraz společnosti, kterou čekají slavné zítřky.
Na scénu se totiž tlačí další. Zatím ne tak dobří, ne tak silní a ne tak bohatí.
Ale kompaktní a zakotvení. Odhodlaní a tvrdě pracující. A to je to, co v dlouhodobém
měřítku rozhoduje. Na nás tedy je, jestli si povzdechneme, „co se dá dělat, bylo to
hezké a vlastně zatím ještě je“, nebo se s tím pokusíme ještě něco udělat.
Historické hodiny právě odbíjejí dvanáctou.
Vyšlo v Neviditelném psu 24.7. 2018