Každá volba je ošidná, protože se nikdy nezavděčíte všem a nikdy netušíte, jakou
maličkostí lidi naštvete. Média před volbou vás propírají a grilují ze všech stran.
Vyšťourají nejen případného vašeho kostlivce ve skříni, ale i obratel z kostrče.
Digitální doba nahrává tomu, že každému kandidátovi spočítají, kolikrát šel na červenou,
či jel rychleji, než měl. Hrát roli může, kolik knih si vypůjčil v knihovně,
kolik divadelních představení navštívil či nenavštívil-li také veřejný dům.
Prostě předhodí vás jako kost vlkům.
A k tomu mediální a marketinkoví poradci. Představují si, že volba prezidenta je
něco jako udat na trhu nový produkt. Chtěli by ho prodat všem a to je právě ta chyba.
Všem se nedá zavděčit, zejména ne v Čechách. Velký úspěch je, když si ho koupí dost lidí.
Dost, aby vyhrál. Když se navíc jedná o člověka, lidé nechtějí, aby byl ideální,
bezchybný a čistý, jak padlý sníh. Musí jim trochu něčím připomínat sebe.
Supermani jsou v pohádkách, správný kandidát se musí umět naštvat a říct trhněte si.
Musí být osobností. A osobnost se vždycky nějak prosadí. Tou byli všichni naši
dosavadní porevoluční prezidenti. Každý samozřejmě jiným, svým způsobem. Ale lidé
to na nich brali a cenili. Samozřejmě různí lidé, ale vždycky jich bylo tolik,
aby to byla většina. I když se tehdy ještě nevolilo přímo. Nikdo nechtěl mít na
Hradě kývače a kladeče věnců. Už proto, že prezident je symbolická funkce a ušlápnutí
jsme už byli dost století. Je to vlastně rustikální odraz monarchy, byť vládne
parlament. A to se mi na té funkci líbí. Proto také souhlasím, aby měl pravomoci,
které by mu ráda řada liberálů upřela. Udělit milost jako monarcha, prostě proto,
že chce. Ne, aby ji po něm někdo chtěl zdůvodňovat. Nebo vyhlásit amnestii,
tady už s jistým ráciem, třeba proto, že věznice jsou přeplněné a nedostává se
peněz a dozorců. Lidé byli po staletí zvyklí, že tam nahoře je Bůh a o něco
níže císař pán. A to je uklidňovalo, že věci jsou v pořádku. A symbolickým obrazem
tohoto stavu je i prezident. Ne, že je to konkrétní X.Y. Je to funkce, kus státu.
A personifikace jde stranou. Hodnotit ho budou případně až historici. V okamžiku
inaugurace se stává inventářem.
Nevím, zda většina lidí bude souznít s mojí představou prezidenta, bez ohledu na osobu.
Ale mě to uklidňuje, když to tak je. Vždyť těch politiků, co by chtěli řídit a
rozhodovat racionálně tam máme víc než dost. Proto případný kandidát musí být i
trochu nad věcí. Musí být připravený, zejména v druhém kole volby, že bulvár přijde
s fabulacemi typu, už ve školce trhal mouchám křídla, a nesmyslnými otázkami typu,
jak chcete uchránit zem od militantních islámských imigrantů a přitom zachránit
i mladou nevinnou ženu, které tam hrozí ukamenování? To je ta chvíle, kdy osobnost má říct.
„Jděte do háje. Až to přijde, tak se nějak rozhodnu“. Musí být připraven říct,
jako jedna moje známá, když mě nechcete, tak mě nedostanete. A toho většina kandidátů
není schopna, protože moc chtějí a už moc investovali. A proto se nestávají prezidenty.
Vyšlo v Neviditelném psu 7.9. 2018