Již starý lišák K. Marx věděl, že ekonomika hraje v životě společnosti prioritní roli a my se o ni denně přesvědčujeme ve formě lidové moudrosti, že o peníze jde až v první řadě. Je zde tedy ten věčný rozpor, že jedni mají více peněz, než ti druzí. Tento rozpor v relativní podobě asi přetrvá věky. Důležité však je, do jaké polohy je posazen absolutně. Je jistě podstatný rozdíl být chudší vrstvou v Německu, než v Nigérii. A máme tu obdobný rozpor povýšený do úrovně států, který jistě spolu s nerovnoměrným populačním vývojem a omezenými zdroji ještě řádně zamotá hlavy budoucím světovým vůdcům. Ale vraťme se zpět domů. Tento rozpor chudších a bohatších při všeobecném volebním právu způsobuje, že se na politické scéně vyprofiluje pravice a levice. Levice by ráda rozdíl mezi bohatými a chudými snižovala co nejvíce, proto preferuje takové instrumenty jako přerozdělování a progresivní daňové zatížení. Pokud je inteligentní, tak ví, že tato opatření vedou k snížení motivace a efektivnosti ekonomiky a k přerozdělování a spotřebě zbývá stále méně. Odstranění rozdílu mezi bohatými a chudými by tedy znamenalo, že špatně se budou mít všichni. To je ten posun od efektivní ekonomiky k méně efektivní nebo chcete li od Německa k Nigérii. Pravice ví, že existuje nějaká hladina rozdílu mezi chudými a bohatými, která optimalizuje výkonnost ekonomiky a snaží se, aby se tento rozdíl ani příliš nesnižoval, ale ani příliš nezvyšoval. Jeho nerovnovážné zvýšení by totiž také neprospívalo efektivnosti ekonomiky a navíc by společnost a tudíž i ekonomiku destabilizovalo sociálně. Celá situace je ještě komplikována tím, že efektivnost ekonomiky závisí ještě na mnoha dalších faktorech a ne všichni bohatí svým bohatstvím (resp. zbohatnutím) přispívají k výkonnosti ekonomiky. Úsilí politiků by tedy mělo být zaměřeno především na to, aby se nalezl optimální rámec a právní klima ekonomiky, a tedy také rovnovážné rozdělení chudých a bohatých, které by zvyšovalo celkovou, tedy i střední hladinu životní úrovně. To je ten posun od Nigérie k Německu. Z toho budou pochopitelně profitovat i chudší vrstvy i když ne samozřejmě tolik jako ti bohatší. Problém být či nebýt chudým totiž je mnohem více osobním problémem každého občana, než problémem politiků. Jen já sám svým úsilím, pílí, nápady a nasazením mohu změnit své místo a posunout se na pomyslném žebříčku o příčku výše. Nemůže to za mě udělat žádná politická strana. Pochopitelně nejsme všichni stejní. Pokud se narodím s jednou nohou kratší nebo se svým životním stylem projím k nadváze, těžko mohu pomýšlet na olympijské medaile ve sprintu. Stejně tak pokud jsem v mládí z jakýchkoliv důvodů podcenil vzdělání nebo nemám nadání k podnikání, těžko budu úspěšným manažérem. Stále ještě však mohu být velmi úspěšným sportovním střelcem nebo výborným řemeslníkem či zaměstnancem. Pro rozumného člověka otázka tedy nezní jak se dostat na vrchol žebříčku životní úrovně mezi horních pět procent, ale nebýt zbytečně o pár stupňů níže, než kam mohu svojí pílí a úsilím dosáhnout. Blahoslavený je ten stát, který se dopracuje k velmi malému rozdílu mezi státotvornou pravicí a levicí, který již jen dolaďuje optimální úroveň ekonomiky. A všimněte si také, že v bohatých státech úspěšné levicové strany (labouristé v Británii, SPD v Německu) již dávno opustili revoluční ideje, že všichni lidé mají stejné žaludky a soustřeďují se ne na snižování rozdílů, ale především zvyšování celkové životní úrovně. 5.3.98