Naše civilizace i my si žijeme opravdu dobře. O tom svědčí i nákupní vozíky opouštějící supermarkety či vyprodaná divadla. Ne samozřejmě úplně všichni, ale výjimky musí být. Příroda nemá ráda 100%. Cestujeme po světě a poznáváme daleké kraje. Někdy ale kroutím hlavou, když sleduju nové nabídky na netu či v reklamách. Osvětlení bytu či domu ovládané hlasem neboli „budiž světlo“ či muž hlasem přemlouvající svůj chytrý telefon, aby mu přes Google dovezl šunkovou pizzu. Robotizované vysavače či sekačky krouží kolem nás a vyhýbají se nám. Nové věci si nekupujeme, až když doslouží, ale proto, že se objevil nový typ. Nedegenerujeme už trochu?
„Máme se fajn“, si říkali možná už také staří Římané a i oni by měli být naším mementem. Nesouhlasně namítnete, co je na blahobytu špatného, když nám ho založily tvrdou prací už i předchozí generace? Samozřejmě nic a nemělo by to chybu, pokud bychom žili na světě sami, či jako chovanci nějakého ústavu za vysokou zdí. Ale my v takovém světě nežijeme a dokonce bez toho zbytku by nebylo našeho blahobytu. Blahobyt je něco, na co si rychle zvyknete a je jako droga. Pro ni zapudíte i některé výčitky či odložíte nepohodlné myšlenky. Změní váš charakter a vyžádá si svoji daň. Je to zpočátku nenápadné. To, co vyžaduje úsilí, nahradíme snadnější oklikou. Vzdělání občas nahradí Google a tak hromadíme fakta, ale nerozumíme již vztahům mezi nimi. Člověka zvídavého nahradí člověk pohodlný - konzument. A už si to ani jinak nedovedeme představit.
Co když se však objeví ohrožení? Náš blahobyt nám ti méně úspěšní závidí a říkají si „když oni, proč ne my?“ Další nás nemají rádi ideologicky či nábožensky, což nakonec vyjde nastejno. A co my na to? Zvykli jsme si problémy relativizovat. Neznáme už jen „dobré“ a „špatné“. Vložili jsme mezi ně „ale“. Vrah a lupič by možná tak nedopadli, kdyby je v dětství maminka měla ráda a kamarádi je nešikanovali. Takže za to nemohou vlastně jen oni a jejich genetická determinace, ale svým způsobem my všichni. Další viny za otroctví, kolonizaci, oteplování či MeToo snad ani nemusím připomínat. Taková civilizace přestává být sebevědomou a cílevědomou a stává se ukecanou a zranitelnou, i když je hospodářsky i vojensky stále mocná. Kdo půjde snáze se zbraní v ruce bránit své blízké a svou vlast? Muž zvyklý na strádání a tvrdou každodenní práci, aby zabezpečil živobytí rodině nebo muž ovládající svůj automatizovaný příbytek a zhýčkaný internetem a doplňky? Toho druhého budou napadat myšlenky typu, a jak se tam venku budu holit a chodit na velkou? Vždyť tam bude zima a bláto. I proto bude taková společnost dlouho a rozvláčně diskutovat jestli vůbec a proč se má bránit, jestli by se nedalo nějak dohodnout či sjednat kompromis. Historie zná spousty cest do pekel, lemovaných kompromisy.
Teď možná očekáváte nějaké moudré východisko, které přiblíží happyend. Ale ono žádné takové není. Situace je vážná, a pokud vás neuspokojí vágní „no tak po nás přijdou zase jiní, jako už mnohokrát v historii“, tak se musíme zamyslet, jestli už není pět minut po dvanácté? Jinak se staneme jen kapitolou v učebnicích dějepisu.
Vyšlo v Neviditelném psu 2018