Život člověka je usměrňován mantinely morálky a pak občanských a trestních zákonů.
Zvykli jsme si na to a nevadí nám s tím žít. Ovšem státy a národy, hlavně ty menší,
jsou na tom podstatně hůře. Jejich mantinely bývají užší a pevnější. Zdaleka si
nemohou dělat, co by chtěly.
Vezměme to třeba od starého Rakouska-Uherska. Češi se snažili emancipovat, ale
v druhé polovině 19. století nebylo možné mluvit o samostatném státu. Zpočátku
usilovali o to, aby se mocnář dal korunovat českým králem a tak je posílil.
Později mluvili opatrně o různých formách autonomní správy. Teprve, když vypukla
válka a schylovalo se k prohře Rakouska, posunuly se mantinely a Češi pohotově
vyzískali vlastní stát.
V době mnichovské krize nám prostě velmoci mantinely zase sklaply a diktovaly.
Malý musel ustoupit v zájmu většiny. Za protektorátu měla protektorátní vláda
minimum možností tu a tam za něco orodovat a přimluvit se. Po příchodu Reinharda Heydricha
už ani to. Po válce to už bylo jen kličkování zajíce před sovětským medvědem.
V r. 1948 jsme napůl sami vlezli do oprátky, ale medvěd to měl pojištěné a smyčka
by se zatáhla i navzdory našemu odporu. Když v šedesátých letech prozřeli nejen lidé,
ale i část komunistů, byly už mantinely pevné a úzké. A když jsme se vzedmuli
k odporu, mluvilo se jen opatrně o socializmu s lidskou tváří, ale zpochybňovat
vedoucí úlohu strany se nikdo neodvažoval. I to ale stačilo, aby přispěchaly tanky.
Normalizace mantinely ještě více přitáhla. Disidenti se je pokoušeli rozšiřovat,
ale jen málo a za cenu osobních obětí. Pak se však změnila světová situace,
Ronald Reagan uzbrojil Sovětský svaz a Michail Gorbačov přišel s reformami.
To mantinely opět rozevřelo. Nejrychleji toho využili Poláci se svojí Solidaritou.
U nás zarezlé mantinely dlouho drhly a byli jsme jedni z posledních. Ale i
sametová revoluce musela jít pozvolna, přiměřeně. I když si sami komunisté odhlasovali
zrušení vedoucí úlohy strany, tak přesto Václav Havel skládal prezidentskou
přísahu na Československou socialistickou republiku. A slovo kapitalizmus bylo
po řadu měsíců ještě problematickým slovem. Pak jsme se však rozjeli, zrušili
Varšavskou smlouvu, vyprovodili okupanty domů. Ke kapitalizmu, NATO a EU byly
mantinely sice rozevřené, ale my jsme si museli zvykat na to tempo změn.
Slováci se vzpamatovali první a využili maxima z možného, rozbili ideu Československa,
jako kdysi my Rakousko-Uhersko a získali samostatnost. Myslím, že dnes už by to
v rámci EU šlo obtížně. Podívejte se na Katalánce, Skoty či Basky, jak se svým
sebeurčením neúspěšně lavírují. Mantinely se totiž zase zúžily. Vhodná doba slabosti
a vstřícnosti pominula a teď musí státy zase poslouchat. Dalším důkazem je Ukrajina,
která koketuje s přechodem z východní sféry vlivu k té západní. Zaplatila za to
ztrátou Krymu a občanskou válkou. Jsou to vždy menší státy a národy, které musí
poslouchat své přátele, s kterými jsou „na věčné časy“. Dříve to byla Moskva
a říkalo se tomu socialistický internacionalizmus a dnes je to Brusel a říká se
tomu sdílení společných hodnot. Jistě, že ty bruselské mantinely jsou zatím širší,
ale neustále se stahují.
Platí to i v rámci mezinárodního společenství. Většinoví liberálové nastolují
politickou korektnost, genderové otázky, neziskovky a kampaně viny člověka za
oteplování či MeToo. A co zbývá rozumným lidem? Kritizovat je v rámci mantinelů,
aby si nevysloužili nálepku, xenofobů, rasistů, fašistů, machistů, zpátečníků
a snažit se při tom dosáhnout maxima z možného.