V poslední době se klonovaná zvířata již stala realitou a nebude dlouho trvat a
lidstvo bude čelit problému klonování lidí. Co to klonovaný tvor
vlastně je? Při pohlavním rozmnožování dostane nový jedinec od
každého z rodičů část své genetické výbavy (ve formě DNK v
chromosomech) a proto je jakýmsi váženým průměrem svých rodičů.
Naproti tomu při klonování se odstraní z vajíčka původní
”poloviční” genetická informace a vpraví se do ní
kompletní genetická informace z nějaké vhodné buňky již
existujícího jedince. Vajíčko se potom implantuje do dělohy, kde se
vyvine a porodí jako nový jedinec. Ten je potom ”přesnou”
kopií toho jedince, jehož genetickou informaci obsahuje s tím
rozdílem, že se liší věkem. Klon nemá matku a otce, ale jen jednoho
rodiče stejného pohlaví jako je sám, který mu poskytl svoji
genetickou výbavu. Proto vezmete li si klona, nemusíte mít vůbec
tchýni. Můžeme pochopitelně současně vyklonovat více stejných jedinců
stejného stáří. Nebo klonovat embryo, vyvíjející se v matčině lůně.
To už navozuje hrůznou představu pluku identických svalovců s IQ
plastikového kelímku. Ale druhou stranou mince by mohl být i výzkumný
tým Einsteinů s IQ 160. S existencí lidských klonů
vyvstane celá řada těžko řešitelných otázek. Bude klon rozlišitelný
od originálu, bude ”plnohodnotným” jedincem z právního
hlediska, bude po originálu dědit? Bude mít stejné otisky prstů? To
by mohlo působit horké chvilky kriminalistům. Bude mít stejný rukopis
a hlas? Jak byste přijali, kdyby váš partner existoval ve více
klonech? Bude to nevěra, pomilovat se, třeba omylem, s jeho
klonem? Pro diktátory by byl klon ideálním dvojníkem pro nebezpečné
situace, nebýt nepřekonatelného věkového rozdílu. Egoistické osoby
mohou podlehnout pokušení mít jako dítě svoji kopii. A hned máme nový
typ neúplných rodin. ”Výroba” klonů, alespoň zpočátku,
bude předpokládat existenci žen odchovatelek zárodků. Bude to
v pracovním poměru? Co na to církev a morálka? Kvůli zmatku při
placení si dovedu představit na restauraci nápis ”Klonům vstup
zakázán”. A nechají si klonové líbit, že jsou ”jen
klonem”? Přes vnější podobu bude každý z nich žít svůj
vlastní duševní život. Klon bude svému klonu nebo originálu ideálním
dárcem nejen krve, ale i tělesných orgánů, protože mezi nimi nebude
bariéra imunologické nesnášenlivosti. Nepovede to k pěstování
klonů, jako zdroji ”náhradních dílů”, např. podsvětím?
Vědecké zkoumání stejně starých klonů, vychovávaných v různých
podmínkách by bylo nesmírně cenné pro posouzení toho, co je v našem
životě a osobnosti zděděné a co a do jaké míry lze ovlivnit výchovou
a vlivem prostředí.
V této souvislosti mě napadá kacířská myšlenka, že vlastně klonové,
naklonovaní přírodou, jsou již dnes mezi námi! Vždyť jednovaječná
dvojčata jsou geneticky vůči sobě ve stejném vztahu,
jako dvě klonované bytosti. Při jejich vývoji se jejich původní
vajíčko rozdělilo na dva zárodky s identickou genetickou výbavou
(byť pocházející od dvou rodičů) a dále vyvíjelo do dvou geneticky
identických jedinců. A ti si jsou sice hodně podobní, ale
přinejmenším rodiče je dokáží rozlišit. Naštěstí nelze rozlišit,
které z dvojčat je originálem a které klonem. Co o nich víme? Je
jich relativně málo a většinou byli vychováváni spolu za obdobných
podmínek. Málo kdo totiž věnuje svá dvojčata k vědeckým účelům.
Co říci závěrem? Lidstvo doposud realizovalo každý objev, byť měl
sebenegativnější důsledky. Už proto, že existoval jako potenciální
možnost a intelektuální výzva. Proto se obávám, že se nevyhneme ani
klonování lidí. Doufejme jen, že ne v masovém měřítku a jen
z výzkumných důvodů. Vždyť lidstvo má dost problémů s populační
explozí vyplývající z jeho tradičního způsobu rozmnožování, proč
je ještě zhoršovat klonováním? Nehledě na všeobecně negativní postoj,
který ke klonování zaujímá současná lidská populace. 22.1.1998