Také máte z dětství vtisknuté některé fráze, které nikdy nezapomenete? Ty moje jsou spojeny s cestováním vlakem.
Pod stahovacím oknem s řemenem byl mnohajazyčný nápis s varováním, aby se cestující nevykláněli z oken.
Z těch mnoha mi uvízly dva. Tajemný italský È pericoloso sporgersi a pak trochu směšný slovenský Nenahínajte sa z okien.
To víte, že jsme se nahíňali a rádi. Vlak nejel žádnou závratnou rychlostí a tak bylo vidět lidi pracující
na polích, vesnice a v zatáčce i lokomotivu, která z komína chrlila chuchvalce šedého dýmu. Sem tam přilétla i saze,
a pokud to nebylo do oka, ale jen na košili, nevadilo. Vlak měl stále své kouzlo i proto, že se s ním většinou jelo
z Prahy za babičkou na venkov. Na větších nádražích vykřikovali prodavači „Horké párky, pivo, limonáda“ a někdy
dokonce roznášeli i zmrzlinu, většinou vanilkovou v malých papírových pohárcích. Občerstvovali se nejen lidé,
ale i lokomotiva byla žíznivá a tak ji napájeli vodou z takové velké pumpy. Uhlí si vozila s sebou ve velkém
uhláku na zádi – tendru. Umouněný topič pak musel během jízdy uhlím napájet věčně hladový kotel. Sedadla byla
většinou v osobáku dřevěná a sezení na nich nebylo moc pohodlné. To rychlíky měly sezení pohodlnější. Vlaky byly
rozděleny až do tří tříd a nejluxusnější byla jednička. Tam byla dokonce plyšová sedadla, kterým se však
říkalo „blešáky“. I když to v padesátých letech nebylo od kapitalizmu zas tak daleko, tak ale už to patřilo
všem a s úklidem se to nepřehánělo.
Zajímavá byla i jízdenka. Malý kousek světle hnědého tvrdého kartonu, na kterém byla, kromě cílové stanice
vytištěna i řada dalších stanic, do kterých bylo také možné s tímto lístkem jet. Průvodčí v uniformě a
s čepicí pak do jízdenky udělal většinou dvě dírky velkými kovovými kleštěmi, které byly pochopitelně
předmětem zájmu nás dětí.
Nejvíc nás ale okouzlovala parní lokomotiva. Byla ohromná, černá, s velkými kovovými táhly, která přenášela
sílu páry z pístu na kola. Neustále oddychovala a měla hlučnou parní píšťalu. Každá měla vyznačené číslo,
ze kterého znalí vyčetli její rychlost, počet spřažených náprav a spoustu dalších údajů. Koleje nebyly
tehdy svařované termitem, ale jen volně napojované a tak vlak za jízdy uspával některé cestující rytmickými zvuky.
Však také prý tento zvuk inspiroval Antonína Dvořáka ke složení Humoresky. Semafory tenkrát nebyly světelné,
ale měly táhla. Bylo-li táhlo zvednuté, mohl mašinfíra jet, ale bylo-li rameno sklopené do vodorovna, muselo
se čekat. A čekávalo se často, protože většina tratí byla jednokolejná.
Ještě něco nás děti fascinovalo a to byly tunely. Najednou byla tma jako v pytli a fantazie pracovala naplno.
Občas se také ozval rozzlobený ženský hlas „Dejte tu ruku pryč! Vy ne, vy.“ Ale tunely nebývaly dlouhé
a tak se najednou zase rozsvítilo a cesta pokračovala. Na nádražích pak byla většinou řada kolejí
a chraplavý nádražní rozhlas vytrvale upozorňoval cestující, na kterou kolej přijede ten jejich vlak.
I když to byla doba jinak přetěžká, tak pro nás nevědomé děti vlastně idylická. Poznávali jsme teprve svět
a byli ještě plní iluzí. Dnes už se „nenahíňám z okien“ a je to škoda.
Vyšlo v Neviditelném psu 24.1.2018