Pravěký člověk měl starost hlavně o to, aby se najedl, nic ho nesežralo a rozmnožil se. Když na něco nestačil rozumově nebo silou připsal to bohům a snažil si je naklonit obětmi. Lidstvu trvalo velmi dlouho, než pochopilo, že přírodní zákony a náhodu nelze podplatit. Mělo tehdy dost nízké sebevědomí. To rostlo, když se mu podařilo ovládnout oheň, kolo, páku a šikmou rovinu, která vedla i ke kladkám.
Začalo přemýšlet i o světě kolem sebe a z čeho a jak je složen. Po všech těch mýtech o velkých želvách či slonech, kteří drží svět, přišli pragmatičtí a přemýšliví Řekové. Ostatně názvy téměř všech věd a nauk jsou řeckého původu. Došli k závěru, že vše je složeno z pralátek jako voda, vzduch, oheň či tajemný éter. Pochopili velký význam čísel a Demokritos došel i k „atomům“, dále nedělitelným součástkám hmoty. Pak však zase zaúřadovala víra v bohy/a a rozum zastřel konzervativní středověk.
Velký šok způsobilo Koperníkovo poznání, že Země není středem vesmíru, ale jen malou, byť krásnou, planetou u jedné z hvězd. Útok na ego člověka dorazil Charles Darwin tím, že člověk se vyvinul evolučně z opice. Pošramocené ego jsme si napravili v 19. a 20. století velkým rozvojem vědy a technologie. Že nic se nemá mít za definitivní, ukázal však Albert Einstein svojí teorií relativity a pak kvantová fyzika. Čas a prostor se staly plastickými a navíc se do sebe zaklínily. To, že mikročástice může být současně na různých místech prostoru a teprve, když se na ni podívám nebo ji změřím, se objeví na některém konkrétním místě, to prostě selský rozum nebere. Ale technologie postavené na těchto poznatcích nás ubezpečují, že to tak nějak bude. Každé nové poznání v sobě limitně musí obsahovat to staré a jen ho rozšířit. Vždyť i v našem standardním modelu mikročástic, skládajících se vždy ze tří kvarků, je cítit pralátky starých Řeků. Ani Einstein nepopřel Newtona, jen ho rozšířil. Tak se ani lidé za tisíc let (pokud tu ještě ale budou) nebudou smát našim představám, jen je rozšíří a z našeho pohledu zesložití.
Na počátku 19. století další pokrok omezovalo to, že člověk měl k dispozici jen sílu svoji, zvířat, větru a vody. To už ale nestačilo a tak přišel parní stroj a elektřina. To odstartovalo mohutný rozvoj průmyslu a technologií. No, copak to není fantastické, že nám dnes po drátech přivedou „čistou energii“ až domů. Věda se propletla s technologií a začal exponenciálně rychlý rozvoj, ne nepodobný výbuchu. Svět se mění rychleji, než jsme schopni to absorbovat. Přispěly k tomu i dvě světové války a soutěžení dvou supervelmocí v kosmu. Dosažený pokrok však katalyzuje další pokrok a tak chudák člověk. Sotva se něco naučí, už aby se učil zas to nové. Však také přibývá neuróz a depresí. Je možné, že tyto a další ještě neznámé faktory spolu s horší dosažitelností surovin ohnou strmě rostoucí exponenciálu vývoje v plošší esovitou křivku. Nikde také není psáno, že technologický vývoj na planetě s přemnoženým dominantním tvorem není slepou uličkou, kterou evoluce sama po čase zlikviduje.
Před více, než stoletím omezoval další rozvoj nedostatek energie. Co ho omezuje dnes? Myslím, že je to narůstající složitost a nutnost pracovat v týmech. Efektivnost koordinace týmů má své meze a vyznat se v oceánu nových objevů je obtížné a náročné na čas i zdroje. Stále více zdrojů se musí věnovat na „podpůrné“ činnosti. Vědění jsou peníze, a tak se ty nejdůležitější informace utajují a prodávají. Společnost posedlá bezpečností a dbající na ekologii stále znesnadňuje a prodražuje uplatňování výsledků vědy a technologie v praxi. Nová léčiva jsou toho typickým příkladem. Z těch materiálních faktorů je to především potřeba efektivnějšího uskladnění elektrické energie jak pro stacionární, tak především mobilní zdroje. A vůbec potřeba velmi laciné univerzální energie, nejlépe formou termonukleární syntézy. Čekáme tedy na obdobu „parního stroje a elektřiny“ pro 21. století. Přitom koketujeme s umělou elektronickou inteligencí a stojíme na počátku jejího velkého rozvoje. Ta náš život a pojetí světa teprve rozvrátí. Ať už tím, že řadu z nás vytlačí z výrobního procesu nebo že nás začne ovlivňovat do té míry, že nám to nebude milé. U neuronové sítě umělé inteligence totiž nemá otázka „proč?“ smysl. Rozhodnutí je dáno množinou set či tisíců koeficientů propojujících neurony nastavených na základě předložených dat.
Do rozvoje věd zasahují také politické tlaky. Dříve třeba formou „buržoazních pavěd“ a dnes tlakem politické korektnosti či alarmizmu na klimatologii.
Svět navíc čelí přelidnění, protože jsme významně omezili evoluční nástroje regulace jako epidemie a války. Rozevírají se nůžky mezi vyspělou částí lidstva a zbytkem. Zatímco vyspělá část začíná pomalu vymírat, ten zbytek se naopak vesele množí. To se časem musí nějak projevit a myslím, že už se to projevovat začíná.
Ale zatím je lidské poznání kouzelné a obdivuhodné. Udivuje, čeho všeho jsme už dosáhli. Už jen prostý fakt, že ten křehký a zranitelný člověk může přemýšlet a poznávat podstatu sebe sama, okolní přírody, nitra hmoty a i dálav širého vesmíru. Kumulovat a předávat dál co poznal, aby na to jeho následovníci mohli navázat. Snad nám to ještě chvíli vydrží.
Vyšlo v Neviditelném psu 29.9.2017