Každý psycholog vám řekne, že nejvíce toužíme po tom, co nemáme. A když to získáme, vypukne euforie, která však netrvá dlouho. Takovou euforii zažil náš stát v moderních dějinách třikrát. Když získal samostatnost v r. 1918, a zdálo se, že o všem si budeme rozhodovat sami. Podruhé v r. 1968, v době krátkého Pražského jara a pak v r. 1989 při Sametové revoluci, která nás vrátila do rodiny demokratických států.
V euforii si lidé vše idealizují a vidí jen ten svůj vytoužený cíl. Každodenní problémy, které se změnou vyrojí, buď bagatelizují, nebo je nechtějí vidět. Život domestikovaného zvířete v chlévě a divokého svobodného v přírodě, je přece jen jiný. Starat se o sebe sám a být plně zodpovědný za svůj život a svých blízkých dá zabrat. Ne každý se to naučil. Najednou toho mohu mnoho, ale také hodně zkazit. Každá revoluční politická změna je nezbytně doprovázena přerozdělením majetku. Ne všichni zbohatli pilnou prací a to se stalo předmětem kritiky i závisti. Vznikl dokonce nový termín tunelování. Ale přes všechny tyto negativní jevy se toho rozkradlo mnohem méně, než po únorovém puči v r. 1948. Politici zpočátku, zásluhou Václava Havla byli až příliš jemní, aby po letech zhrubli, a jejich slovník si často nezadá se čtvrtou cenovou skupinou. Společnost se polarizovala na dvě řádově shodné poloviny, což při poměrném volebním systému nutí vítěze vytvářet koalice a vládnout tedy s kompromisy. Demokracie má tu nectnost, že nic není v realitě tak jednoduché, jak se to občanům jeví. Rozumnými argumenty politici u většiny voličů nepořídí a tak nás zachvátil bacil populizmu. Každé čtyři roky před volbami je nám slibováno, mazán med kolem úst, aby pak po volbách logicky skutek utek. Na sliby se buď zapomene, nebo se zdůvodní objektivními příčinami, případně se to svede na koaličního partnera. Navíc politici nevidí dále, než na ty čtyři roky do dalších voleb, takže koncepční problémy se neřeší.
Občan si povzdechne, no aspoň mám osobní svobodu a mohu si říkat, co si myslím. Ale ani to už není zdaleka pravda. Pominu-li extrémní názory kolem holokaustu a kritiku náboženství, rasy či menšin, kde narazíte přímo na zákon, působí zde další společenský mor, který přišel tentokrát ze západu – politická korektnost – jako novodobá cenzura a inkvizice. Říct svůj názor můžete, ale zadupou vás do země liberální levicová média a onálepkují vás tak, že by od vás ani pes kůrku nevzal. Říkají, my už máme přece všichni jasno a víme, co a jak je správné, vhodné a přiměřené. Kdo to nechápe, nepatří mezi nás. No, co chcete víc?
Pocit bezmocnosti vyvolává u občanů touhu po vládě silné ruky, která zamezí bezbřehému tlachání a jednoduše řekne, bude to tak a tak. Tradičně se to jeví v Rusku, z obdobných důvodů byl zvolen prezidentem D. Trump a roste i popularita M. Le Penové ve Francii. Silná ruka však není většinou dobrý recept. Odstraní sice neúčelné diskuse, ale později také základní svobody. Osvícený diktátor se povedl snad jen v Singapuru.
K tomu problémy s přemrštěnou paternalistickou péčí EU a hrozba migrantů lemovaná teroristy, což je dost důvodů k tomu, aby člověk propadal pesimizmu. Ale není důvod, protože tohle je reálný život a navíc, ne zas tak špatný. Nesrovnatelný s problémy lidí v Africe nebo některých státech Asie. Ledničky a břicha máme plné, v domácnosti plno techniky a kdo vyžaduje více, může se realizovat i duchovně a intelektuálně. To jen moderní dynamický svět trochu otřásl naší touhou po jistotách a jednoduchosti. Ale i cizinci uznávají, že v Česku se nežije špatně. Naše situace je pološpatná nebo polodobrá? Je to otázka životního postoje. S tím negativním zřejmě zbytek života pronadáváte, prostěžujete a budete se užírat. Pokud zvolíte pozitivní přístup, nebude vás to tak štvát a navíc se můžete zamýšlet nad tím, co můžete pomoct změnit nebo v čem alternativním můžete nalézt potěšení. Nebude to samozřejmě všechno, ale každý občan má jeden volební hlas a jeho rozumným použitím může ovlivnit věci veřejné. A v mezidobí může svými názory přispívat k tomu, aby lidé více přemýšleli a méně nadávali. Se svobodou a vztahy ve společnosti je to totiž stejné jako v rodině. Nejsou jednou pro vždy. Musíte o ně pečovat a kultivovat je, aby nezplaněly.