Starý zákon nám říká, že Bůh řekl „Budiž světlo“ a bylo světlo. Postupně Bůh
stvořil moře a souš a osídlil ji rostlinami a živočichy a nakonec i muže a ženu.
To všechno zvládl za šest dní a sedmý den po zásluze odpočíval.
Dnešní věda tvrdí, že to trvalo podstatně déle, celých 13,82 miliardy let. Na
začátku také nebylo nic, které bychom uměli nějak popsat či pojmenovat. Něco či
někdo (můžeme si to klidně i personifikovat) způsobilo prvotní impulz a z ničeho
bylo náhle světlo. Strašně moc světla o nepředstavitelné teplotě. Říkáme tomu dnes
„Velký třesk“ (Big Bang). Byl to výtrysk čisté energie a současně vznikl prostor
a čas, tedy něco, o čemž už dokážeme mluvit a kde se může něco odehrávat.
Zárodek vesmíru se nepředstavitelně zvětšoval a expanzí se pomalu ochlazoval.
Energie postupně „zamrzala“ v hmotu, její koncentrovanou podobu. Komplikací bylo,
že vznikala i její sesterská podoba antihmota, která se při setkání s hmotou
opět měnila v energii. Nějakým záhadným způsobem však nakonec zbylo více hmoty.
Jak vesmír chladl, vznikaly první částice a pak i nejjednodušší atomy, hlavně
vodíku a helia. Když se vesmír zvětšil, začala působit gravitace a oblaka prachových
atomů se shlukovala a začala vytvářet hvězdy první generace. Nahromadění velké,
původně už chladné hmoty, gravitačním tlakem zvýšilo opět teplotu a zažehlo
v hvězdách termonukleární reakci spalující vodík na helium. Hvězdy začaly zářit
a kolem nich se vytvořily první planety. Ptáte se, proč hmota planet prostě
nespadla na hvězdy? Díky zachování momentu hybnosti se část hmoty dostala na
oběžné dráhy. Když hvězda spálí většinu vodíku, začne spalovat helium a pak postupně
další prvky, čímž obohacuje své složení. Jenomže ve hvězdách může jako nejtěžší
prvek vzniknout jen železo, které vznikne spalováním křemíku. Přeměna na těžší
prvky už energii neuvolňuje, ale spotřebovává. Tak těžší prvky vznikají především
při výbuších supernov, tedy spektakulárním zániku velkých hvězd. Rozptýlí se tak
prvky opět do vesmíru a z nich postupně vznikají hvězdy a planety druhé generace.
Proto na naší planetě najdeme i zlato. Prvky, ze kterých se skládá naše tělo
pocházejí z hvězd a vybuchujících supernov. Prach jsi a v prach se obrátíš.
Ale to jsme pořád v počátcích stvoření. Když po čase (před 4,5 miliardami let)
vznikla i naše sluneční soustava a planety se stabilizovaly na svých drahách,
byla na Zemi nedýchatelná redukční atmosféra bez kyslíku, zato spousta vody.
A v té, možná u podmořských sopečných sopouchů vznikl zárodek života, poháněný
sirnými sloučeninami. Jak se život dostal i k hladině setkal se se slunečním
světlem jako novým zdrojem energie. Organizmy získávaly energii přes chlorofyl
rozkladem vody a jako odpad unikal do prostředí tehdy jedovatý prvek kyslík.
Když po dlouhé době stromatolity změnily charakter redukční atmosféry na kyslíkovou,
oxidační, byla to pro řadu anaerobních organizmů smrtící katastrofa. Brzy je
však nahradily organizmy dýchající kyslík, který byl schopen jim dodat více energie.
Dál už to znáte. Původní ryby v podobě obojživelníků vylezly na souš, kde je ozonová
vrstva už chránila před ultrafialovým zářením, změnily se časem v plazy, ptáky
a pak i savce. Vývoj na Zemi ovlivňovaly a různé živočišné druhy upřednostňovaly
četné katastrofy, ať už pády asteroidů nebo mohutné sopečné výrony. Po poslední
katastrofě před 66 miliony let přeje vývoj nám savcům.
Asi před několika statisíci lety se vlivem změny přírodních podmínek hominid ve
východní Africe postavil, aby lépe v travnaté stepi viděl, a začal chodit po dvou.
Tím se mu uvolnily ruce, do kterých začal brát nástroje. Nástroje a pár šťastných
mutací a začal přemýšlet a postupně rozjel lidskou civilizaci. Nebyl to žádný
beránek a dodnes v nás z něj zůstalo něco z divokého zvířete.
Tolik podobenství obou příběhů. Starý zákon to trochu zestručnil. Ale zdá se, že
osud vesmíru je už vepsán v základních fyzikálních zákonech, které dostal do
vínku při svém vzniku. Chladnoucí hmota vykazuje stále složitější vlastnosti jako
kapalinu, krystaly, supravodivost. Také chemické sloučeniny se dokáží organizovat
ve složitější a komplikovanější. A na určité hladině složitosti vznikne život se
svojí schopností samoorganizace a vývoje. Tak jako dítě vzniká postupně z dvou
malých buněk, ani člověk nebyl vytvořen naráz, ale postupným vývojem z jednobuněčných.
Ale zřejmě už v základních zákonech hmoty je zakotvena možnost vzniku inteligentního
života, který dokáže přemýšlet sám o sobě a zkoumat to, co ho obklopuje.
No není to nádherné?