My máme pocit, že vývoj lidské společnosti máme tak nějak v rukou. Ne tedy přímo my,
ale politici, zejména ti velmocenští. Ale ono je to spíš zbožné přání, než realita.
Humanosféra (tedy podmnožina lidské biosféry) je složitým a svébytným systémem,
o kterém toho zatím moc nevíme. Žije si svým vlastním životem (tedy tím naším)
a dělá si často, co chce. Jinak by nebyly války, revoluce a jiné ty nepříjemnosti.
Ono výslednici chování více jak sedmi miliard lidí je těžko nějak vměstnat do
teorie nebo matematické formule. Vždy se něco vymkne, stane se něco neočekávaného,
co zboří všechny předpoklady. Protože tolik oblíbená přímá úměra, kterou do nás
vtloukali už v základní škole, platí jen do určité míry a pak dojde ke kvalitativní
změně a jde to jinudy. Když desetimetrový příkop vykopou tři kopáči za 5 hodin,
za jak dlouho ho vykopou tři stovky kopáčů? Ale i tři kopáči někdy seknou krumpáči a jdou na pivo.
Lidé vývoj společnosti neřídí, jen se o to s občasnými úspěchy pokouší. Spíše ho
dodatečně glosují a historici vysvětlují. Vládnoucí elity bývají vždy krok za realitou.
Nečekané události každého překvapí, ale v tak složitém a kypícím systému k nim
zákonitě musí docházet. Překvapil vzestup Hitlera a nacizmu u tak vzdělaného národa,
kterým Němci bezesporu jsou, brexit konzervativních Britů a v poslední době i
vítězství Donalda Trumpa. To bývají často větvící body, které přehazují výhybku dění
.
Potácí-li se společnost delší dobu ve zmatcích, patových situacích, zatouží všichni
po větším klidu a stabilitě. Pak se najde nějaký charismatický, většinou i populistický
chlapík, který nabídne řešení. To své a lidé se mu nakonec rádi podvolí. Diktátor
je na světě, lidé ho musí poslouchat, ale mají co jíst a je nastolen pořádek.
Kdo neposlouchá, má smůlu. Nastolený pořádek si přece nenecháme rozvracet. S tím
souhlasí většina znovu nasycených. Diktátoři tedy často představují stabilizující
prvek v jinak turbulentním prostředí. Nejinak to bylo s Mubarakem v Egyptě, Kaddáfím
v Lybii a Asadem v Sýrii. Dokonce někteří analytici připouští, že svrhnout i
Saddama byla chyba. Stačilo ho přibrzdit. Pak však přijdou nasycení politici
odkojení americkými a evropskými univerzitami a začnou sem vyvážet demokracii
a pluralitní systém stran založený na staletích vývoje křesťansko-židovské společnosti.
Pomohou svrhnout diktátora a pak se diví, že lidé v jiném kulturním prostředí
si nevědí s nastalou situací rady. Relativně fungující minulý systém zkolabuje.
Kdo se nejdříve vzpamatuje, než by se zmatení občané naučili zakládat spolky a
strany? Fanatičtí islamisté, kteří využijí již existující organizace islámu.
Vlastně ji zneužijí ve svůj prospěch. A nová diktatura je na světě. Jestli ti
předchozí diktátoři byli většinou sekulární a respektovali jistá pravidla a se
západem, pokud přímo nespolupracovali, si to nechtěli moc rozházet, tak ty nové
živí právě nenávist k západnímu typu společnosti a jejímu blahobytu. A malér je
tady a můžeme si za něj sami.
Buďme rádi, že se nám tu žije dobře, máme svobodu a jsme nasycení (někdy až moc).
Až budou lidé jinde chtít náš systém, oni si ho okopírují sami, až bude pro ně
smysluplný. Do té doby s nimi obchodujme, jezděme k nim na dovolenou, ale nepleťme
se jim do toho, jak žijí.
Vyšlo v Neviditelném psu 2.1.2017