Myslím, že dnes jen málokdo pochybuje o tom, že svět se mění k horšímu. Jistě,
technický rozvoj to maskuje tím, že nám životní úroveň stále roste a máme se dobře.
Stále více lidí si však uvědomuje, že plné břicho a neprázdná peněženka jsou
jen jednou stránkou mince a štěstí samy nezajistí. Tak se divíme, co se to děje.
Jenomže na dnešní stav se začalo zadělávat už téměř o sto let dříve. Lidé ve
společnosti 19. století byli pevně zakotveni po celý svůj život. Morálku určovalo
náboženství a životní pouť tradice. Byl-li otec hrnčířem či truhlářem, byl jím
zpravidla i jeho syn. Jen těm nejnadanějším a nejusilovnějším se podařilo překročit
svůj stín a získat vzdělání a kariéru. Bylo to v pořádku a v rovnováze. Pak však
přišli dvě světové války a dvě totalitní ideologie, které zcela zbořily předchozí
morální základ. Lidé si uvědomili, že když se mohla dít taková zvěrstva, tak
nějaké „nepokradeš“ nebo „nepožádáš manželky bližního“, už neplatí tak silně,
jako dříve. Začali jednat více egoisticky a ztratili respekt k elitám. Bohužel
nejen těm politickým, které je tak často zklamaly. Ztratili vlastně respekt k čemukoliv.
No, co, jsme tu dnes a bůhví, co bude zítra? Kupodivu i západem, který musel
vybalancovávat komunistické nebezpečí, se začaly šířit levicové a relativizující
filozofie. A když komunizmus a bipolární svět padl a pominulo paradoxní „bezpečí“
nukleární rovnováhy před zničením, tak všichni využili nastalé svobody k ventilování
svých problémů. A že jich bylo, svět se stal rojem včel. Státy se rozpadaly, většinou
ve zlém, jen občas i v dobrém. V oblasti víry, místo aby došlo k renezanci hlavních
církví, množily se spíše sekty. Jen islám to zvládl. Každý se hlásil o slovo s tím,
že má co říci. Vůdci světa však toto období nezvládli, nebyli na něj připraveni.
Nasadili globalizaci a spolu s jogurty a colou vyváželi i demokracii jako nejlepší
způsob vlády hodný následování kdekoli ve světě. Občas použili i tanky a letadla.
Jaksi pozapomněli, že i u nás se demokracie rodila dlouhá léta a do země s jinými
kořeny ji nelze přivézt jako jogurt. Navíc každému chutnat nemusí, a jak se ukázalo,
také nechutná.
Rodilo se lehké rozčarování a ti relativisté přišli s koncepcí viny západní civilizace.
Za vše možné i nemožné. Za otroctví, kolonializmus, za naše plná břicha, a že jsme
se tak utrhli v technologiích. Teď bychom to všechno měli odčinit a omlouvat se
za naše prapředky. Plno plamenných vizionářů, ale i vykuků našlo teplá místa
v různých neziskovkách a organizacích rozdělující mezinárodní pomoc. Také odpustky
za vinu za globální oteplování klimatu jsou velmi lukrativní.
Demokracii deptá rakovina populizmu. Politici slibují nesplnitelné a většina nás
jim na to skočí, což o nás také něco vypovídá. Politici neřeší dlouhodobé nebo
nepopulární problémy a jejich jedinou snahou je znovuzvolení. A aby nikdo nemohl
poukázat na to, že je to vše přece hloupost a císař je nahý, zavedla se politická
korektnost. Ten zvláštní pokrytecký jazyk, který nezdary zametá pod koberec a to
nepohodlné zaobaluje do eufemistických termínů a slov. A když nepomohou slova,
pomůže regulace. Kdo tuto hru nepřijme, sám se vyřazuje ze společnosti těch vlivných.
Totalitní režimy měly cenzuru a my ji úspěšně nahradili politickou korektností.
Kritiků ubylo.
Přes všechny řeči o našich honosných hodnotách se začínáme nacházet v pěkném průšvihu.
Když se pokusím na nás podívat nezaujatě očima vyznavačů islámu s jejich ne příliš
úspěšnými životy, tak se zas tak moc nedivím, že nás nemají rádi a nenávidí nás.
A když jim pak imám řekne, že je jejich svatou povinností to zlo vykořenit….
A tak se hrnou na nás. Většina z ekonomických důvodů, ale někteří i s kalašnikovy
či noži. My jsme zaskočeni, jako zvíře na porážce, které ještě doufá, že jeto
zlý sen. Evropští vůdci jsou zmateni a situaci podcenili. Tím se velice rychle
vzdalují svým voličům a vytváří prostor pro radikály a populisty. Události se řítí
a politici jen hasí. Politická korektnost nás zbavila i pudu sebezáchovy. Musíme
být přece vstřícní. Přitom politik, který prohlásí, „za mě už ani jeden imigrant
z nekompatibilní kultury“ by se rázem stal tím nejpopulárnějším politikem. Ale
sotva se to stane. Jsme už příliš zpohodlnělí, apatičtí k signálům nebezpečí,
ukolébaní falešnými proroky. Žijeme si v napůl virtuálním světě zábavy, hypermarketů.
A to bychom to vše museli opustit a jít se bránit? Teď ještě ne, stačilo by razantně
přimět politiky, aby kulturně nekompatibilní emigranty poslali zpět, odkud přišli
a uzavřeli pro ně hranice. My si budeme vyznávat naše hodnoty tady a oni ať si
vyznávají ty své tam. Ty naše nejsou totiž zas tak vynikající. Jsou jen naše.
Ale i pokud bychom zvládli tuto krizi, neznamená to, že máme vyhráno. Červíček
rozkladu a degenerace v naší civilizaci hlodá dál. Když ztichnete a zamyslíte se,
možná ho uslyšíte.
Vyšlo v Neviditelném psu 1.10.2016