Pralidé spolu nemluvili. Stačilo jim se na sebe podívat, a z výrazu tváře a postoje
těla pochopili vše. V případě lovu, půtek, hladu i rozmnožování. Pak někteří
extravagantní začali při různých příležitostech vydávat skřeky, možná zprvu jako
emoce, až se z toho vyvinula mluva. Lidé mluvili rádi, pochopili, že si tak mohou
nejen sdělovat pocity, ale i zkušenosti a získávat moudrost. Dlouho to byl vlastně
jediný způsob vzdělávání. Pak přišly knihy a knihtisk. Zkušenosti bylo možno
předávat přesněji a trvanlivěji. Lidé četli moudra, ale i příběhy. Bavilo je to
a vyprávěli si o tom na návsi pod lípou i v hospodě. Každý měl doma nějaké ty
knihy. Děti četly pohádky, dospělí většinou dojímavé příběhy.
Potom přišel film a odlákal lidi do biografů. Bylo fantastické, že i dlouhý román
jim tam převyprávěli, dokonce s obrázky, za hodinu a půl. Kina zažívala boom.
Pak však do domácností vtrhla televize. Už se člověk nemusel oblékat a jít do kina.
V domácím a bačkorách mohl sledovat filmy a estrády z pohodlí domova a s oblíbeným
nápojem v ruce. Dokud byl jeden či dva programy, sledoval vše. Pak však přišly
desítky televizních programů a dálkový ovladač. To byl mezník. Už se nedalo
sledovat vše a tak člověk začal přepínat mezi programy. Každou chvíli, aby mu snad
někde jinde neuniklo něco zajímavějšího. Už nesledoval celé pořady, ale jen jejich
kousky. A tak se z člověka moudrého stal člověk zkratkovitý.
Pokrok nezastavíš a člověk od televizní obrazovky přesedl k monitoru počítače
a místo ovladače stiskl v ruce myš. Oddal se internetu. Ten ho okamžitě okouzlil,
protože tam bylo vše od moudrostí až po hovadiny. Navíc skoro vše zadarmo. A tak
surfoval a klikal. Informace po něm stékaly, protože
vyznejte se v moři. A tak četl jen titulky. Věděl, že V Houstonu někdo postřílel
nějaké lidi, že v jihovýchodní Asii řádi tajfun a že Angela zas pozvala imigranty.
Vrcholem byly sociální sítě. Zpočátku ukecané, pak však Twitter přišel na to,
že více jak 140 znaků stejně nikdo nečte a Instagram na to, že fotkou řekneš vše.
Obličejová kniha vsadila na tlačítka. „Líbí-nelíbí“, „přijdu-nemůžu“,
„chci to- nechci to“, „Mám průjem – zácpu“. A tak se z člověka zkratkovitého stal
i člověk klikavý.
Brzy vystačí s jedinou dvojicí tlačítek: „Mám se – nemám se“. Pak už může přijít
jedině „Jsem – nejsem“. To bude konec civilizace….. nebo možná se pak lidé začnou
opět učit mluvit.
Vyšlo v Neviditelném psu 15.7.2016