V druhé polovině minulého století zajistila mír podivná rovnováha ve vzájemném
nukleárním zničení. Jestřábové ani na jedné straně se neodvážili stisknout onen
pověstný červený knoflík. Po pádu komunizmu a krátkém nastolení jedné supervelmoci
se zdálo, že nic nebrání dlouhodobému míru. Ovšem propukly velmocemi potlačené lokální
konflikty. Přečkali jsme je a většinou vojensky utlumili technologickou převahou.
Lokální diktátoři se přesvědčili, že chytrým bombám, elektronické válce a satelitnímu
průzkumu se vojensky úspěšně vzdorovat nedá. My jsme navíc podlehli klamu, že náš
systém konzumu a demokracie je vzorem pro ostatní a začali jsme ho vnucovat.
Výsledkem je, že nás někteří nejen nemají rádi, ale považují nás za nepřítele.
Ovšem při tom dobře vědí, že vojensky se nám postavit nedá a tak přistoupili
k partyzánskému vedení nepřátelství. Udeř a uteč. To, co jsme obdivovali během
druhé světové války v odporu proti německým okupantům, se nám teď logicky nelíbí.
Protože proti tomu neexistuje efektivní obrana. To, co praktikovali nacisté,
za jednoho našeho, deset místních, je nepřijatelné a navíc často obyvatelstvo
je mnohdy také spíše obětmi, než dobrovolnými podporovateli. A tak vedeme sisyfovský boj.
Odpůrci navíc zjistili, že zpohodlnělá civilizace je velmi citlivá k obětem na životech,
zejména civilních a tak nasadili sebevražedné atentátníky, kteří udeří tam, kde je hodně lidí.
Chtějí vyvolat ovzduší strachu a nejistoty. Tyto konzumem nezchoulostivělé národy mají
neobyčejnou houževnatost, vytrvalost a porodnost. Vzpomeňte jen na Vietnamce, kteří
bojovali za svobodu po několik generací od r. 1945 až do sjednocení v r. 1975.
Kdo by tušil, že hlavní konflikt 21. století bude náboženské povahy? To připadá
zejména nám, nejateističtějšímu národu, absurdní. Ale on to není ryze náboženský
konflikt. Řada muslimů proti nám nic nemá a je schopna s námi koexistovat. Je to
konflikt nábožensko-mocenský, kdy protagonisté chytře využívají náboženských
argumentů k vytvoření totalitární ideologie. V známém duchu, kdo nejde s námi,
jde proti nám. Je to jako vždy boj o moc, vliv a zdroje. Naše staletou prací
naakumulované bohatství a zázemí láká. Je to ten dlouho předvídaný konflikt
bohatého Severu s chudým Jihem, nebo chcete-li jihovýchodem. Konflikt, kdy
nám nukleární zbraně budou patrně k ničemu a kdy čas pracuje proti nám.
Konflikt, který si nechceme připustit a omlouváme ho různými krizemi a
politickou korektností, ale kdy začíná jít o naši existenci.
A jak se k té situaci stavíme? Posilujeme pravomoci policie a tajných služeb,
přibývá kamer, které nás sledují, odposloucháváme telefony a internet.
Navrhujeme restrikce v držení zbraní, nás obětí. Omezujeme demokracii a svobody.
Naši protivníci mohou jásat, první etapu vyhráli. Je možné si na permanentní
teror zvyknout? Není to nic příjemného, ale dá, příkladem je Izrael. Konec
konců zatím mnohem více lidí zahyne na silnicích, než rukou teroristů.
Bude-li to takhle pokračovat, tak nám ani nic jiného nezbývá. Jak se k
tomu postavit? Nevím. Možná ne jako k nějaké krizi, ale ke globálnímu konfliktu.
Ostatně moc času nám nezbývá. Na dveře klepe hospodářsko-mocenský vzestup
Ćíny a přesun ekonomické dominance do Asie.
Vyšlo v Neviditelném psu 13.2.2016