V současných dekádách jsme svědky přesunu od technického vzdělání ke korektní
humanitě. Znalosti nahrazuje umění komunikovat a napsat esej na libovolné téma
a vlastně třeba i o ničem. Generace květin a lásky v 60. letech sice pomohla
Američanům prohrát válku ve Vietnamu, ale jinak byla neškodná. Dnešní humanisté
často pitvají naše duše a hledají v nich dávné viny, které by mohli napravovat.
Je to reakce na stále narůstající složitost světa věcí a strojů kolem nás? My
starší jsme byli generace, která sice měla technické znalosti a fortel, ale ve
srovnání se západem jsme je neuměli propagovat a prodat. V porevolučním nadšení
se mladí vrhli nejdříve na ekonomii, která se konečně stala vědou, a dalo se tam
vydělat. Když se trh ekonomů začal zaplňovat, stala se hitem práva. Obě tato
povolání však vyžadovala znalosti, dřinu a píli a to je přece jen nedostatkové
zboží. A tak jsou dnes nejpopulárnější humanitní obory, kde nehrozí přísná
matematika či fyzika. Naučit se pár pouček a citátů a diskutovat, protože cokoli
řeknete je to přece názor či nevšední pohled na věc. A akademický titul je
jednou titul, lhostejno jaký. Jenomže co s těmi absolventy, kterých stát potřebuje
jen pár a soukromá sféra spíše vůbec ne. A tak jako houby po dešti vznikají
neziskové organizace, často bohužel dotované státem, a tam mohou diskutovat
zpracovávat menšinové, genderové či multikulti studie a abychom byli spravedliví,
také občas pomáhat. Raději v cizině, než naším občanům.
Málo komu se chce tvořit něco hmatatelného, užitečného všem. Ano je to stále
složitější a obtížnější. Nejen jako samotný technický problém, ale i pro bariéru
předpisů a zákonů, které takovou činnost regulují a omezují. A získat solidní
technické vzdělání je také mnohem náročnější díky matematice, fyzice a
informačním technologiím.
Jak z toho ven? Staneme se za čas jen takovými okecávači? Ale kdo a čím nás bude
živit? Na mysli mi vytanula scéna z jednoho starého černobílého amerického filmu.
Strýc mafián vezme malého synovce na projížďku a ten mu nadšeně ukazuje, že až
bude velký, vybuduje tady velký ranč, na kterém bude pěstovat spousty kukuřice.
Strýc se usměje, pohladí synovce po hlavě a řekne mu. „Jestli chceš být jednou
bohatý, tak tu kukuřici nepěstuj, ale obchoduj s ní“. Je smutné, že nejvíce
zisku poskytují nevýrobní činnosti jako obchod nebo bankovní operace. Jistě jsou
také důležité a potřebné, ale oslavován a honorován by měl být především ten,
kdo něco navrhne a vyrobí.
Možná už se blíží doba, kdy by měl stát dát jasně najevo, že ne každé vzdělání
je stejně potřebné pro zvyšování blahobytu svých občanů a podle toho je financovat.
Chce-li někdo studovat třeba antropologickou filozofii či sociální antropologii,
tu možnost dostane, ale bude si ji muset zafinancovat. Protože to je více jeho
koníček, než reálná potřeba státu a tedy i nás.
Už teď slyším kritiky mého technokratického názoru. A co kultura, umění? Jistě,
vždyť je nikdo nechce zrušit, jen dosáhnout rozumných proporcí. A kdo bude určovat
co financovat více a co méně? Přece zájem lidí. K čemu je lidem dobré u mění,
o které se zajímá jen hrstka expertů mezi sebou. Pak je to spíš jen jejich koníček,
ale nemůže to být zaměstnání.
Nepřísluší mi hodnotit, které vzdělání je hodnotné a které méně, ale život toho
hodnocení vytváří proporcí uchazečů na úřadech práce. Pokud budeme od západu
okoukávat jen to okecávání, myslet si, že maturita bez matematiky je nějaké
vzdělání a nevrátíme úctu řemeslům, budeme se jen potácet a v nejlepším případě
se staneme velkou montovnou.
Najdou politici odvahu píchnout do tohoto vosího hnízda a ustát mediální křik
potrefených husí? Rozumní lidé, a těch je většina, je v tom jistě podpoří.
P.S.: Případně si každý na vysokoškolské vzdělání vezme půjčku a dobře si rozmyslí,
zda ji dokáže z budoucích příjmů v oboru splatit.
Vyšlo v Neviditelném psu 24.10.2015