Proč jsme na rozcestí?

O tom, že je naše evropská civilizace v krizi už pochybuje málo kdo. Dochází to pomalu i eurohujerům. Abychom s ní něco mohli dělat, měli bychom nejdřív analyzovat a uvědomit si její příčiny. Že si za ni můžeme sami je asi nad slunce jasné. Po úspěšném mírovém období rozvoje jsme nabyli dojmu, že všemu nejlépe rozumíme a že co si usmyslíme, dovedeme i realizovat. Jistě hodně se nám povedlo, jako schengen, odbourání celních bariér, náprava životního prostředí i pomoc méně rozvinutým členům unie. To povzbudilo byrokraty v Bruselu natolik, že Evropu přestali spravovat a začali ji řídit. Řídit podle svých představ. Stali se z nich sociální inženýři a podlehli představě, že mohou usměrnit a zrychlit vývoj. Zavedli společnou měnu bez ohledu na hospodářskou úroveň jednotlivých zemí. Ono se to nějak srovná, sedne si to. V dobách konjunktury to jakž takž šlo, až hospodářská krize obnažila slabiny tohoto projektu. Byrokrati nečekali na přirozený ekonomický vývoj, začali zakazovat obyčejné žárovky, silné vysavače, dokonce i třídit banány. Začali dotovat biopaliva a obnovitelné zdroje, čímž vypěstovali lobby, která žije z veřejných prostředků. Kdyby počkali, až vznikne ekonomický tlak na tyto oblasti, tak by podnikatelé sami investovali své prostředky a věci by se řešily přirozeně a rychle. Kdykoli společnost přerozděluje, je to na úkor efektivity, doprovázené ztrátami a korupcí. Není kam spěchat. Co si budeme povídat. I my dnes z peněz z EU stavíme lecjaké zbytečnosti jen proto, že ty peníze jsou na dosah a kdo je nevyužívá, není „in“.
V oblasti ochrany životního prostředí se udělalo hodně a v podstatě se napravily dřívější přehmaty. Kyvadlo se však překmitlo až na druhou stranu a dnes se nám zelení snaží diktovat, jak máme žít. Možná zde jsou zárodky budoucí totality. Vrcholem je oteplovací mafie, která má zálusk na velký koláč veřejných prostředků ve jménu omezování emisí skleníkových plynů. Klima má svůj vývoj a my jsme příliš malí páni, abychom ho mohli ovlivnit. Vzpomeňte, jak dosud dopadly všechny ty pokusy poručit větru a dešti. Sovětští inženýři manipulacemi se středoasijslými řekami zdevastovali Aralské jezero. My jsme pěstováním řepky či palmového oleje zdražili potraviny. A teď máme obětovat nesmírné prostředky na něco, jehož výsledek se projeví za mnoho desetiletí, ne-li století, pokud vůbec. Mají to dobře vymyšleno, vystraší, ale nelze hodnotit úspěšnost. Přitom bychom tyto prostředky mnohem více potřebovali na rozvoj infrastruktury, zvyšovaní životní úrovně, či přestat žít na dluh. Nebo si je připravit na vypořádání se s následky oteplení, pokud k němu příroda sáhne.
V poslední době však kulminuje jeden problém a stává se akutním ohrožením. V Evropě si žijeme díky dlouhému historickému vývoji dobře (až nad poměry a na dluh) a vybudovali jsme si i velkorysý sociální systém pro ty neúspěšné. A ten se stal cílem mnoha lidí z méně úspěšných oblastí světa. Nebýt politické korektnosti a pachatelů dobra, nic by se nedělo. Na hranicích nebo kousek dál by prostě nelegální imigranty pochytali a vrátili je domů s tím, že nejsou Evropané a nemohou se tudíž podílet na výdobytcích založených už i na práci našich předků. V běžném životě to tak přece funguje. Když rodina obědvá svíčkovou, nepouští do bytu kolemjdoucí s tím, „že jdou na svíčkovou“. Pokud je rodina altruistická, tak někomu potřebnému daruje zbylé knedlíky a omáčku. Sociální inženýři zavedli v duchu Orwellova newspeaku jazyk politické korektnosti. Problémy se zde nahrazují eufemizmy a tím jakoby mizí. 21. století je “věkem menšin“. Těm patří svět a pokud k nějaké menšině nenáležíte měli byste se stydět. Některým menšinám už nestačí získat od většiny toleranci a práva, ale musí pořádat pochody a hlásat, podívejte my jsme tady, a takhle jsme jiní, než vy. Kupodivu tuto potřebu nemají ani včelaři nebo rybáři. Většinová společnost menšinám ustupuje a vychází jim vstříc pozitivní diskriminací. Čekám jen, kdy nějaký pachatel dobra přijde s tezí, že většinový názor má kde kdo a proto musíme stát řídit tím menšinovým. No ono to tak někdy už i vypadá. Mám pocit, že už ani pachatelé dobra si nemyslí, že imigranti z jiných kultur nás budou obohacovat, jen nevědí, co s nimi. Multikulti má prostě, jako vše v politice, velkou setrvačnost.
Jejich neuvážená politika ale hrozí rozvrátit náš tradiční způsob života. Přestaňme se ohánět „našimi“ evropskými hodnotami, které jsou nade všechny ostatní. Nejsou a jinde o ně evidentně nestojí, protože mají své jiné a hluboce zažité. Žijme si podle nich u nás doma a naučme se je chránit před nepřizpůsobivými příchozími. Naučme se říkat „ne“, „dost“ a „my vás tu nechceme“. Jsou to přece normální výrazy ze života a ne vulgarity, jak se nás snaží přesvědčovat pokřivená politická korektnost. Jestliže politici už umí mluvit jen falešně a pokrytecky budeme si muset zvolit jiné, kteří budou respektovat většinový názor a ne nějaké sociální vize.
Je totiž už za minutu dvanáct a mělo by se to projevit už při nejbližších našich i evropských volbách.
Vyšlo v Neviditelném psu 7.8. 2015