Aneb privatizace vlastnictví v postkomunistických zemích
Přechod byl nastartován sametovou revolucí v r. 1989, která
představovala většinové rozhodnutí obyvatel k revoluční a tudíž
skokové změně. K přechodu od eticky naprosto nepřijatelného
totalitního systému k eticky všeobecně přijatelnějšímu
(samozřejmě nikoliv bezproblémovému) demokratickému systému s tržní
ekonomikou. Každé revoluční a tedy skokové nebo obecně rychlé řešení,
nutně vyvolává po omezenou dobu přechodové jevy, které zpravidla
provázejí nejenom etické, ale i sociální problémy. Bylo by krásné
přejít brod a nesmočit si nohy. Tyto přechodové problémy jsou
nezbytným důsledkem přijatého základního rozhodnutí o změně. Nabízí
se tedy otázka o jejich nutném rozsahu. Ten souvisí s rychlostí
přechodu. Čím rychleji, tím bouřlivější a intenzivnější přechodové
jevy a tedy i etické problémy lze očekávat. Při příliš dlouhém
časovém rozložení změn přes více, než jednu generaci by se jednak
rozplynul revoluční cíl generace, která rozhodnutí učinila a jednak
by se prodlužovalo zachování předchozího neetického stavu. Nejednalo
by se tedy o rozhodnutí revoluční, ale pouze o nastavení dlouhodobého
evolučního trendu. Je to tedy zásadní etické dilema, kdy neexistuje
žádné win-win řešení, které by neobsahovalo negativní aspekty.
Pouze etičtí fundamentalisté mohou snít o přechodu bez jediné
chybičky či nespravedlnosti. Etičtí realisté se smíří s dilematem
a pokouší se důsledně neetické aspekty minimalizovat.
Zde je základní dilema: nemohu li odstranit neetický stav, aniž
bych se po cestě dopustil dalších neetických činů, mám rezignovat a
ponechat původní stav? Domnívám se, že ne. Rozhoduje rozdíl
v etice uspořádání původního a žádaného cílového stavu. Během
nápravy bych však neměl způsobit nespravedlnosti stejného nebo
dokonce většího řádu a rozsahu, než ty, které napravuji.
Podívejme se na jeden základní článek tohoto procesu - privatizaci. Na počátku
bylo kolektivní státní vlastnictví, které se skládalo ze znárodněných
nebo zcizených podniků a nově vybudovaných podniků. Část vlastnictví
byla vrácena v t.zv. restituci původním vlastníkům. To je na
první pohled výlučně etický způsob. Ale i zde vznikaly etické
problémy. Majetek byl často vracen v značně zanedbaném stavu
nebo výjimečně i zveleben. Bylo obtížné nepoškodit práva třetích
stran při vzájemných vazbách. Mnohem složitější problém byl, jak
zajistit zbývajícímu státnímu majetku odpovědného vlastníka při
všeobecném nedostatku kapitálu v zemi. Byly zvoleny dvě hlavní
cesty:
prodej zahraničnímu partnerovi - kromě problému stanovení ceny zde byl i problém etický. Jedná se o výprodej národního majetku. Nový partner sice může přinést prosperitu, ale nebude prosazovat místní zájmy (přednostní uzavírání zahraničních filiálek v případě recese, umístění pouze montážních závodů, ne vývoje a výroby principiálních komponent, snaha převést část zisku do zahraničí)
kupónová privatizace - poskytla spravedlivou možnost všem občanům získat určitý podíl původně státního majetku. Jako taková proběhla úspěšně a její problém spočívá v tom, že nemohla být sama o sobě konečným řešením a stádiem pro získání efektivního vlastníka. Distribuované vlastnictví s desetitisíci akcionářů nemůže zajistit efektivní management. Proto musela následovat etapa akumulace kapitálu - vlastnictví. Vzhledem k všeobecně trvajícímu nedostatku kapitálu však nemohla dostatečně rychle proběhnout standardními způsoby. Proto se při ní uplatnila řada neetických až kriminálních mechanizmů:
kupování podniků na úvěr a následným převedením majetku a zruinováním původního podniku
tunelování” bank a podniků přes dceřiné a spolupracující společnosti
převod majetku pomocí spekulativního nákupu cizích akcií
obchody prováděné na základě výlučných informací
Co bylo příčinou těchto neetických průvodních jevů, které v určitém rozsahu doprovázely privatizaci:
příliš liberální a benevolentní pravidla, která vedla k neprůhlednosti kapitálového trhu. Pravidla preferovala spíše rychlost proti regulaci
malá osobní odpovědnost z rychle nabyté svobody. Striktní pravidlo totality ”co není povoleno, je zakázáno” vystřídalo bezbřehé ”vše, co není výslovně zakázáno, je povoleno”.
nízká úroveň a účinnost kontrolních mechanizmů nebo dokonce jejich absence
nedostatek kapitálu de facto neumožňoval rychlou poctivou akumulaci kapitálu
snaha lidí si rychle kompenzovat ztracená léta totality
průnik ”špinavých peněz” na kapitálový trh
Tyto negativní průvodní jevy začaly postupně lidem více a více vadit a
staly se jistým sociálně politickým problémem.
Je dobré si uvědomit, že tyto negativní doprovodné jevy jsou logické a
do jisté míry nezbytné. To však na druhé straně nesmí znamenat, že se
s nimi klidně smíříme a budeme jim trpně přihlížet. Tak jako se
bráníme chladu, dešti, blesku a dalším přírodním fenoménům máme
morální povinnost klást odpor i každému jednotlivému případu
negativních jevů naší transformace i když víme, že můžeme být úspěšní
pouze částečně.
Je třeba posilovat roli a úroveň etiky v životě lidí, zejména při
vzdělávání mladé generace. Žít eticky se totiž vyplatí. Možná, že
z krátkodobého hlediska na tom budou lépe lidé bez skrupulí, ale
z dlouhodobého, celoživotního pohledu rozhodně ne.
Velmi důležitá je co nejdokonalejší legislativa. Tam, kde je zákon
nedokonalý, mnohoznačný nebo nepokrývá dostatečně řešenou oblast, tam
v praktickém životě vznikají etická dilemata, problémy a
rozčarování. Následně se pak ukazuje, že čím vyšší je úroveň etických
principů v obchodu a podnikání, tím větší stupeň liberalizmu je
přijatelný pro společnost. A v současné době se bohužel
přesvědčujeme, že toto pravidlo platí i naopak. 10.11.1997