Nedávno jsem se díval v pořadu Tajemství války na americký dokument o válce ve Vietnamu. Vystupovali tam Američané, ale i Vietnamští bojovníci. Byla to válka dvou rozdílných civilizací, technika proti vytrvalosti. Vietnamci byli odhodláni bojovat za sjednocení i přes několik generací. Přesto že, Američané neprohráli žádnou větší bitvu, nakonec odešli poraženi. Poměr obětí 10:1 v neprospěch Vietnamců byl strašný a přesto pro konečný cíl akceptovatelný. Většina dlouhodobých faktorů byla totiž na straně Vietnamců.
Naše civilizace není uzpůsobena pro vleklý boj a velké oběti. Naši muži odejdou na čas od prostřených stolů a rodin, aby s technickou převahou vybojovali skvělé vítězné bitvy. Nesmí však zabřednout do dlouhodobých šarvátek a tahanic gerilové války. Pak média a veřejné mínění rychle ztrácí trpělivost a sympatie. Ostatně pro příklad není třeba chodit daleko. Poslední tažení do Iráku a Afghánistánu jsou toho dokladem. V poslední klasické válce byly soupeřem tankové divize a oddíly Wehrmachtu, tam pomáhala technická převaha, ale co dnes?
S hrůzou jsem si uvědomil, že v dnešní m boji s fundamentalistickým islámem jsme na tom podobně jako Američané ve Vietnamu. Navíc sebevražední atentátníci obrátili poměr obětí a ztrát v náš neprospěch. Tanky a bombardéry nám jsou v takové válce málo platné. Je to mnohem více boj muže proti muži, jako za starých časů. Navíc i proti ženě nebo dítěti, nesou-li nálož. Ano užíváme výdobytky informačních technologií, drony, ale když ti bojovníci jsou tak těžko rozlišitelní od civilního obyvatelstva. A do hlav se jim zatím dostat neumíme. Býváme o krok zpátky a čas nás unavuje, eroduje jednotu a je posiluje. Také rychlejší množení se a emigrační infiltrace do našich domén. My chceme spíš konzumovat, užívat si a ne bránit se.
Je tu ještě jeden faktor a to motivační. Silná vazba na korán je posiluje a dodává jim energii, ať už si o tom myslíme cokoliv. A co na naší straně? Pod těmi vychvalovanými hodnotami západní demokracie si možná každý představuje trochu něco jiného, ale jen málokdo je ochoten je bránit, či pro ně dokonce položit život. Z podstaty demokracie nejsme jednotní a diskuse je mnohem častější, než akce. Opatrnost a liknavost je naším krédem. Tento mor spolu s politickou korektností nakazil už i Ameriku, která bývala ráznější a akceschopnější. Ale nenamlouvejme si, že Ameriku eroduje příval Hispánců a Evropu muslimů. Ono je to totiž v nás. Ztloustli jsme a zpohodlněli a ztratili životní drajv a instinkt pudu sebezáchovy. Myslíme si, že nám se nemůže nic stát. Nám snad ještě ne, naším synům možná, ale co naši vnuci?