Po porážce komunizmu zavládlo optimistické přesvědčení, že teď už bude svět jen svobodný a demokratický. Nastala éra globalizace a s ní i názor, že když jsou pro všechny vhodné stejné jogurty, že tomu tak bude i se státním zřízením. Rozuměj demokratický pluralitní systém politických stran a svobodné volby. Tuto iluzi trochu pokazily dvě války v zálivu a 11. září 2001. Otřepali jsme se a myšlenka znovu ožila s arabským jarem 2011. S potěšením jsme konstatovali, že i Arabové už mají dost svých diktátorů a zachtělo se jim naší svobody slova a televizních seriálů. A tak jsme jim pomohli i vojensky svrhnout a zabít Kadáfího v Libyi a pustit se do Mubaraka v Egyptě. Na řadu přišel i Asad v Sýrii. V té euforii jsme si zapomněli všimnout, že Libyi jsme uvrhli do větších zmatků a krveprolití, než za Kadáfího, že místo pluralitního systému se tam obnovily kmenové šarvátky o moc. V Egyptě se jako jediné dokázalo do voleb zorganizovat extrémistické Muslimské bratrstvo a po jeho vítězství musela nakonec zasáhnout armáda. Svobody chtivá většina má totiž stovky rozdílných představ, jak by taková svoboda měla vypadat a proto se nedokáže dohodnout a vytvořit rozhodující sílu. Proč? Protože nikdy nic podobného nezažili. To jen extrémisté jsou připraveni. Svobodě je třeba se učit a musí ji doprovázet tolerance.
Poslední odnož arabského jara rozpoutala občanskou válku v Sýrii. A Obama tam už málem poslal americké vojáky. Teď, když mu muslimští radikálové ze Sýrie pronikli až do Iráku a ohrožují Bagdád, uvažuje zase o vojenském zásahu tentokrát proti nim. To všechno proto, že když máme nejlepší technologie, tak si myslíme, že i nejlépe známe, jak by lidé měli žít. Svět je ale rozmanitý, má své zvyky a tradice a ne všude může uspět naše představa založená na racionální svobodě doprovázené konzumem. Aby si mohli lidé svobodu užívat, musí fungovat demokratický stát, k čemuž zase musí lidé přispívat svým úsilím a ukázněností. Ti diktátoři na Středním východě vytvořili stabilní fungující státy. Nebyly založeny na svobodě, ale fungovaly. Zkrátka vývojem se tam dospělo k rovnovážnému systému – diktatuře. Lidé brblají, ale žijí.
Ruku na srdce. Chtěli bychom se v osmdesátých letech zbavit zahnívajícího Jakešovského komunizmu i za cenu války, hladu a rozbitých měst? Obávám se, že nikoliv. Vždyť i my máme s přechodem k demokracii řadu problémů a to naši předkové žili za osvícenecké rakouské monarchie a První republiky.
Co tedy dělat? Nehrajme si na bohy, obchodujme s nimi, jezděme k nim na dovolenou, studujme jejich historii, ale nechme je žít po svém v naději, že oni nás nechají také.
Otiskl Neviditelný pes 21.6.2014