Může za to ten zázrak znovuzrození, kdy po dlouhých, nehybných, mrazivých týdnech (naštěstí letos jsme jich byli celkem ušetřeni) se nejprve probudí a blýsknou svými květy cibule sněženek, bledulí a ladoněk. Ty si poctivě nastřádaly živiny už loni. Masivní kvetení zahajují keře forsytií, trnek, meruněk a magnolií. Pak se přidá ostatní ovocné stromoví a první listy. Proč ten spěch? Ta krása nevykvetla kvůli našim očím, ale je to tuhý konkurenční boj. Svádění včel, čmeláků a jiného opylujícího hmyzu na ten nejsladší nektar. Aby došlo k opylení a vyvedení nového potomstva. To stejné je mezi ptáky, zajíci srnčí zvěří. Vylézají i brouci a na sv. Jiří pak i hadi a štíři. Nikdo nechce zmeškat, všichni chtějí být u toho. Všichni si říkají, nesmíme otálet, musíme to stihnout. To jen my lidé se zastavíme a němě obdivujeme tu krásu kolem nás. Láká nás nejen křehká krása květů, ale i ženské nohy, které vyměnily zimní kabáty za minisukně, aby nás vábily jako ty čmeláky. Také ony chtějí být obdivovány a hrdě ukazují , jak jarem zkrásněly. Jsem přesvědčen, že i hemživost našich spermií jarem rázem vzroste.
Je to prostě nádherné, optimistické období roku, kdy se vše zdá být tak přirozené a snadné. Naruší to až červencové Medardovy monzuny a pak první letní vedra. Kdy se příroda i my cítí trochu zemdlena z toho hemžení a zmalátní. Rozkvetlé louky se změní v seno a plody začínají zrát a to chvíli trvá. Optimizmus se zvolna vytrácí, protože léto rychle ubíhá a do duše se vkrádá předzvěst podzimního zmaru. Nezachrání to ani překrásná paleta barev, kterou se snaží zlepšit reputaci. A zima ten koloběh uzavírá. Vše ztichne, uloží se k spánku nebo zhyne. Období pauzy a rozjímání. Pomlka v té symfonii složené přírodou, aby na jaře znovu mohl pokračovat ten zázrak.