Po oslavě svých narozenin jsem se slastně uvelebil na lůžku. Samozřejmě ta cifra 68 nedávala velký důvod k radosti. Kolik let mi ještě zbývá, utíká to až moc rychle. Ale přesto jsem se cítil spokojený a klidný. Nic mě nebolí, mám hodnou ženu, užívám si věčného víkendu, máme ještě obě maminky, děti jsou zaopatřené a dělají radost. Zajímá mě spousta věcí a už si mohu dovolit říkat, co si myslím a ne, co se ode mne očekává. Co víc si člověk může přát. Náhle mě ovládl pocit, že bych za to měl někomu poděkovat, že to není přece tak úplně samo sebou. Nevěděl jsem jak, ale po chvíli jsem tak nějak impulsivně, pološeptem začal odříkávat ta slova, která patří k našemu kulturnímu okruhu. „Otče náš, jenž jsi na nebesích……“. Doříkal jsem a po malé odmlce jsem pokračoval. Nevím jestli jsi, natož jaký jsi. Jestli jsi nějaká všeobjímající super inteligence nebo jsi jen základní princip vesmíru a jeho zákony. To víš, že bych raději bral super inteligenci, ale i pokud jsi „jen“ základní princip, podle kterého je vše uspořádáno, tak zasloužíš hlubokou úctu už jen za to, jak to vypadá u nás na Zemi. To se ti opravdu povedlo. Vše provázané a důmyslně navazující. A na pohled krásné a funkční. Možná až na nás, dominantní tvory. Ale už ten fakt, že jsme schopni přemýšlet o sobě, zkoumat sebe, i zákonitosti světa a vesmíru. A že je to zatraceně složité. V tu chvíli jsem cítil, jak se usmál. Nebo myslíš, že naše teorie relativity, strun a názory o velkém třesku jsou stejně úsměvné, jako čtyři základní elementy v představách starověkých Řeků? Je všechno jinak nebo nám to nepřísluší zkoumat, protože tomu stejně nemůžeme přijít na kloub? Ale nás to baví a zajímá, viš? Naše technická civilizace nás utvrzuje v tom, že to funguje a mnohému jsme přišli na kloub. Naopak bys z toho měl mít radost, jestli tě dobře chápu.
Z tvých základních pravidel vyšlo, že jsme zvídaví, pochybujeme a vše se snažíme uchopit rozumem, který jsme dostali do vínku. Takže jsme takoví, jací musíme být. I ve své sobeckosti a hamižnosti. Nevím, jestli jsi s námi spokojen? Konec konců na naší planetě jsi už zkoušel vícero dominantních tvorů. Nejprve to byli velcí mořští dravci, pak dinosauři, pak i savčí dravci. Nakonec jsi udělal dravce z lidoopů. Zatím jsi nikdy nebyl spokojen a tak jsi vždy znovu rozdal karty, že? Uslyšel jsem povzdech. Čeká to i nás? Už jsme vyčerpali trpělivost? Přiletí další asteroid? A pak jsem zřetelně slyšel jeho odpověď. „To nebude třeba, vy se o to postaráte sami“.
20.1.2014