Proč?

Dnes nám přijde neuvěřitelný příběh britského důstojníka Roberta Campbella zajatého v první světové válce Němci. Byl v zajateckém táboře u Magdeburku, když se dozvěděl, že jeho matka umírá na rakovinu. Napsal německému císaři Vilémovi II. dopis s prosbou, aby směl nemocnou matku v Británii navštívit - a císař svolil. Stačilo mu důstojníkovo slovo, že se do zajetí vrátí. A vrátil. Jeho slovo respektovaly i britské úřady. Když jsem jako student ještě v r. 1967 navštívil Švédsko byli jsme ubytováni v chatičce asi 150 m od hotelu, kde jsme myli nádobí. Nikomu nepřišlo divné, že nemohou najít klíč od vstupních dveří, abychom je mohli zamykat, když jsme v práci. Měli jsme tam pasy, peníze, fotoaparáty a nic se neztratilo. Za první republiky se mnohé smluvní vztahy stvrzovaly jen podáním ruky.
Také smutně pokyvujete hlavou? Dnes zapomenout půl hodiny nezamčené kolo před obchodem znamená o ně přijít. Co jsme stačili pokazit? Tehdy byl ještě hluboce zakořeněn systém hodnot. Všichni dobře věděli, co je špatné a co je dobré a nikdo o tom nediskutoval. Ctily se autority, které autoritami skutečně byly a slova čest a pravda nebyly jen filozofickými a rétorickými pojmy. Každý někam patřil, byl usazen. Dvě světové války a dvě socialistické diktatury s naší společností dost zamávaly a nakazily nás rasovou a třídní nenávistí. Když se mohly dít takové věci, copak já nemohu trochu zhřešit? V poválečném období se začaly šířit různé liberální filozofie a hnutí. Existencionalizmus, svoboda jednotlivce skoro k čemukoliv. To co bylo pevné se začalo relativizovat. Ano i delikvent a vrah má svoji pravdu, možná měl těžké dětství a kdyby…. Přišlo přistěhovalectví a s ním i multikulti. Jistě, jsou jiní, ale dohodneme se s nimi. No, sem tam musíme něco přehlédnout. Ať se u nás cítí jako doma. Evropan a Američan je jediným živočichem, který vpustí do svého doupěte veřejného nepřítele, který se tím netají a ještě ho vítá sociálními výhodami. Králík, který vpustí lišku a ještě v rámci své přihlouplé korektnosti tvrdí – jakápak je liška dravec, vždyť všichni jsme přece živočichy, samozřejmě musí dopadnout jako králík. Nesmíme měřit teplotu rtuťovými teploměry, kupovat klasické žárovky, nazývat svůj likér tuzemským rumem, ale pevný kodex na ochranu našich kulturních kořenů a chování v našem prostoru neexistuje. Diskutuje se a argumentuje, ale nikdo tomu druhému nenaslouchá. Demokracie zabloudila do slepé uličky populizmu. Slibem neurazíš a ani tomu nehoráznému se dnes už nikdo nediví. Ostatně na jaké argumenty slyší většina voličů? Na konstruktivní a úsporné, jak z dluhů a zajistit dlouhodobou prosperitu nebo na to kdo mi dá víc a sebere těm úspěšnějším, neboť po nás potopa?
Tak to jsme my dnes, nejen u nás, ale v celé euro-atlantické kultuře. Ne, že bychom netušili, co je dobré a co špatné, co se smí a co by se nemělo, ale je nám to tak nějak jedno. Vždyť ti kolem se tím také moc nezatěžují. Urvat co nejvíc, mít se dobře, užít si. Jsou to typické příznaky civilizačního úpadku, postupného konce naší civilizace. Jak říká egyptolog M. Bárta patří sem i zpochybňování legitimity vládnoucích elit, jejich neschopnost efektivně spravovat stát, roste byrokratizace, klesá kvalita vzdělání. Vše se tak nějak rozbředá a stává se plytčím. Prodělala to starověká čínská říše, Egypt, římská říše a čeká to i nás. I nás někdo nahradí a zavede pořádek. Ať už to bude přísný islám nebo expanze made in China.
Škoda, přitom to začalo tak pěkně Voltairem, Kantem, Descartem, Michelangelem, Einsteinem a dalšími. Co nám zbývá? Na nás přece jen trochu záleží, jestli to ještě chvíli vydrží nebo to půjde rychle z kopce.
11.9.2013, vyšlo v Neviditelném psu dne 19.9.2013