Stále více se přesvědčujeme, že vstupujeme do éry mediokracie (nebo spíše už v ní jsme). Nedávná přímá volba prezidenta nám to opět dala znát a to na mnoha stranách. Schválně pomíjím subjektivní hodnocení, kdy media zasahovala „v dobrém smyslu“, je-li takový. Nejprve byl mediální a bilbordovou kampaní odstraněn a dehonestován favorit J. Fischer a pak mohutně podporován Karel Schwarzenberg, aby byl v závěru brutálně napaden bulvárními medii i přes net. Media byla plná kandidátských debat a člověk se pomalu bál zapnout žehličku.
V čem spočívá tak velká moc medií? Na rozdíl od náš posluchačů, media jsou „u toho“ a nám předávají svůj obraz ovlivněný nejen komentářem, ale i vhodným sestříháním videa. Nemluvě už o kladení otázek a moderování v debatách. Jistě je obtížné podat neutrální zpravodajství a když jste ještě k tomu v mediu, které má svého vlastníka a ten zase určitý názor a vy se přece chcete udržet a postoupit výše. Všichni šéfové mají nějaký názor a někam patří.
Je paradoxní, jak zejména starší nebo prostší lidé věří tomu, co je jim předkládáno medii. Jejich „vždyť to přece bylo v novinách a televizi“ je zvláště vzhledem k tomu, že pamatují totalitní éru, nepochopitelné. Snad mladá generace bude odolnější. No a složitá témata a jejich dopady typu energetické koncepce státu, globálního oteplování či podpory alternativních energetických zdrojů si musíme někým nechávat vysvětlit prakticky všichni. A media ochotně „vysvětlují“ a radí výběrem patřičných odborníků.
Ztráta bezprostředního kontaktu s fakty a nárůst složitosti témat nahrává enormnímu nárůstu populizmu, kterého jsme svědky. Prostý volič je odkázán na charisma politiků a jejich sliby. Jeden z mých šéfů po návratu od generálního ředitele s oblibou komentoval poradu slovy „no, slibem neurazíš“ a dobře věděl, co říká. Asi jsme na tom v průměru dost špatně, protože dovedete si představit politika, který by říkal: „Teď vám na tři roky snížím životní úroveň, abychom mohli poplatit dluhy a pak se budete mít o něco lépe než dnes“ a byl přesto zvolen? Já tedy ne. Nic jiného totiž solidní politik slíbit nemůže. A proto lidé volí ty, kteří jim slibují a dávají naději. Byť možná podvědomě tuší, že to nemá z čeho splnit. Proto se i rozumná strana bez jisté míry populizmu dnes neobejde.
Lidé přirozeně inklinují k autoritám. Možná je to atavizmus po vůdci smečky nebo vzpomínka na dětství, kdy za ně někdo řešil rizika a složitosti života. Budou-li media v kritičtějším období neustále nastolovat variantu chaosu a nejistoty proti charismatu silného vůdce, který má vizi, je výběr jasný. Vzpomeňte, jak Němci v určitém období Hitlera obdivovali až zbožňovali. V každém národě je více lidí se sklonem nechat se zaměstnat a vést, než těch podnikavých, kteří se sami prosazují a vedou. Ona i sama demokracie je náročná. Občan by měl vnímat, hodnotit, rozhodovat se a vybírat. A i této starosti ho diktatura zbaví. Je člověk stádní druh? Rozhodně dav mu dodává sílu a vlastnosti, které sám není schopen projevit. Je snadnější být ovcí, které má v bezpečí ohrady svou pravidelnou pastvu, než vlkem, který hodnotí, vymýšlí, rozhoduje se a v případě špatného rozhodnutí i hladoví. Přinejmenším ti, kteří jsou ochotni připustit, že za komunistů bylo lépe, jsou potenciálními voliči příští diktatury. Historie se neopakuje, to jen lidé opakují vlastní chyby. Protože si nemohou pomoci? Protože jsou už takoví? Nevím. Lidstvo není architektem svého vývoje, ale jen jeho historikem a následným glosátorem.
Ale každý z nás má mozek a rozum. Ten by mu měl poradit, že jedině když si zachová rozmanitost možností a odvahu volby, zůstane mu i ta naděje. Pro sebe i své potomky.
10.2.2013 Otištěno v Neviditelném psu dne 16.2.2013