Náš svět bezpochyby trpí explozí slov a informací. Počínaje sdělovacími prostředky a konče internetem. Každý vám chce najednou něco říct, vnutit vám svůj mem, zahltit vás. Co zakládat „mlčenlivé blogy“, kde by se jen nadhodilo zajímavé téma a pak se o něm mlčelo? A v diskusi třeba „a nebo také tohle….“ a zase mlčení. Ono by se totiž nejen mlčelo, ale o tématu také přemýšlelo. Každý sice trochu jinak, ale splnilo by to účel mnohem lépe, než ohnivá diskuse „dvou hluchých“. My totiž zapomínáme přemýšlet. Jsme už líní přemýšlet a nemáme na něj čas. Někdo nám něco naočkuje do hlavy a my to pak papouškujeme. A vidíme rudě, když nám někdo sdělí pravý opak nebo nás chce přimět k pohledu z druhé strany. Těm, co nám nutí své memy, to tak vyhovuje. Mnoha slovy se dá zakrýt myšlenka a samotná podstata.
Kdy se vám naposledy stalo, že jste si o něčem něco mysleli, pak si přečetli jiný názor a řekli si „No jo, na tom něco je, ono to není tak jasné“? Jestli si na to ještě pamatujete, tak to s vámi není tak zlé. Navíc dost často se jedená o složitá témata v kterých se sami moc neorientujeme. A pak je dobré slyšet více názorů. Často také pomáhá, když víme něco o člověku, který něco hlásá. Jaké má jiné názory, jak se zachoval tu či onde. Ale nakonec je to jen na nás – udělat si názor, promyslet to ze všech úhlů. Na rozdíl od politických stran, které svůj program tak rádi shrnou do jednoho líbivého sloganu. Zjednodušení sice někdy pomáhá pochopit, ale také umí zavádět na scestí.
Už jsem toho řekl až až. „Život je složitej, ale i proto je krásnej“. Tak méně mluvme a více přemýšlejme.
15.10.2012