Co mají společného taková jména jako Mordechai Chaim Rumkowski, Jakob Edelstein nebo Emil Hácha či Alois Eliáš? První dva byli šéfy židovské samosprávy v lodžském ghettu a v Terezíně. Emil Hácha vzal na svá bedra prezidentství v Protektorátu a Alois Eliáš byl tamtéž premiérem.
Jejich životy ilustrují Čechům až příliš blízkou úvahu: „Když se neobětuji a nepřijmu ten mocenský post, kde mohu mnohé zmírnit, přijde někdo mnohem horší“. Je možné přikyvovat ďáblovi a snažit se minimalizovat škody? Tento jistě potenciálně statečný postoj však v praxi končívá špatně. Pro to malé dobro se člověk příliš namočí a ztratí své krédo. Aby zachránili pár desítek či stovek lidí museli židovští správci tvrdě organizovat válečnou výrobu pro Němce, židovskou policii, která si ve své tvrdosti nijak nezadala se svými německými protějšky a určovat lidi, kteří půjdou do finálního transportu, aby vyhověli kvótám Němců. Snažili se získat čas. Nakonec systém semlel i je. Oba zemřeli roku 1944 v Osvětimi-Treblince. Generála a legionáře Aloise Eliáše za jeho pomoc odboji nakonec zatkli a popravili sami Němci. Starého a nemocného Háchu, právníka a renomovaného soudce zatkla a uvěznila československá policie už 13.května 1945. Krátce na to 27. června na Pankráci zemřel.
Jak je hodnotí historie? V nejlepším případě rozporuplně. Přitom jejich situace vyžadovala asi více statečnosti, než vzít do ruky samopal, postřílet pár Němců či vyhodit do povětří vlak a pak se stáhnout a vyhnout odpovědnosti. V tom je svět nespravedlivý. Nelze koketovat se zlem a přitom se neumazat. Proto většina lidí volí nevšímavost a neangažovanost. Máme to tak trochu v národní povaze, počkat až se chmury přeženou. Možná i proto jsme zůstali nejzápadnějšími Slovany. Když se chcete nějak dohodnout se zlem, vždy taháte za kratší konec. Poznal to Chamberlain a poznají to i představitelé euro-americké civilizace ve vztahu k militantnímu islámu. Za totality byly i názory, že do KSČ je třeba vstoupit a rozložit ji zevnitř. Jenomže nad zlem nikdy nezvítězíte, pokud se proti němu jasně nevymezíte. To udělal Winston Churchill a nakonec zvítězil.
Osud nás doufejme nepostaví do volby o roli správce nějakého ghetta nebo protektorátu, ale denně nás konfrontuje s malými či rodícími se zly nejrůznější povahy. Budeme-li je akceptovat nebo přehlížet, pomalu zdomácní a porostou. My se zvolna staneme jejich součástí a možná je budeme i relativizovat. A pak jednou…. nám zbudou jen oči pro pláč.
25.9.2012 Otiskl Neviditelný pes dne 3.10.2012