Proč jsme tak posedí hledáním života?

Po jisté skepsi desetiletí neúspěšného hledání signálů inteligentních mimozemšťanů v rámci projektu SETI došlo k renesanci hledání života, tentokrát nejen ve vzdáleném vesmíru, ale i v rámci naší sluneční soustavy. Nalezení mikroorganizmů na Zemi v těch nejextrémnějších podmínkách totiž rozšířilo spektrum míst, kde bychom mohli život, byť primitivní, očekávat. Na zemi žijí mikrobi ve vroucích kyselých gejsírech, v mrazech Antarktidy i v temnotách podmořských horkých sirných vývěrů. Tak jako v dobách výstavby Suezského průplavu viděl kde kdo kanály i na Marsu, předhánějí se dnes vědci v spekulacích, kde všude v našem sousedství bychom mohli na formy života narazit. Nejnadějnějším kandidátem stále zůstává Mars a definitivní odpověď přinese zřejmě až přistání astronautů. Ale spekuluje se dokonce i o Venuši, jejíž povrch připomíná naší představu o pekle. Teploty přes 450 °C, tlak 80 bar a větry mnohem silnější, než největší pozemský hurikán. Tam by život nepřežil, ale mnoho kilometrů výše v mracích jsou už podmínky mírnější. Sonda Venus Express zjistila, že ve svrchních mracích se objevují skvrny s vyšší absorpcí UV záření. Tam je kromě CO2 , kyseliny sírové i trocha vodních par. Vědci nevylučují, že by mohlo jít o kolonie mikroorganizmů unášených větrem fotosyntetizující v UV oblasti. Kdysi měla totiž Venuše i oceány, ale větší blízkost k Slunci, skleníkový efekt atmosféry CO2 a nepřítomnost ochranného magnetického pole (zřejmě v důsledku pomalé rotace – den na Venuši trvá 243 pozemských dnů a je delší, než Venušin rok – 224 dní) za miliardy let připravily Venuši prakticky o vodu. Člověk musí žasnout jaké má Země štěstí z hlediska podmínek k existenci života. Jde především o optimální vzdálenost od Slunce, ochranné magnetické pole, velké množství vody, sklon zemské osy a existence ročních období a přítomnost tak akorát velkého Měsíce, který stabilizuje sklon zemské osy.
Dalším kandidátem na přítomnost živých forem je šestý měsíc Jupitera – Europa. Je jen o něco málo menší, než náš Měsíc. Velmi řídká atmosféra je tvořena převážně kyslíkem a pod povrchovou vrstvou ledu se má nacházet rozsáhlý oceán kapalné vody. Energii by mělo dodávat slapové tření působené gravitací Jupiteru. Život tedy nemusí být omezen jen přísunem energie ze Slunce. Zatím posledním kandidátem je Saturnův měsíc Titan, který je druhým největším měsícem v sluneční soustavě (průměr 5150 km). Povrch tvořený podchlazeným ledem a atmosféra z dusíku a metanu s povrchovým tlakem 1,6 bar. Podle analýzy odražených radiových signálů sondy Cassini se zdá být pravděpodobné , což již dříve naznačovaly teoretické studie, že pod povrchem je ukrytý globální oceán vody s příměsí čpavku.
Je jasné, že nalezení mimozemského života a jeho srovnání s naším pozemským by posunulo naše biologické znalosti. Mělo by i nesmírný dopad filosofický. Jsme ve vesmíru osamoceni, jak předpokládá bible nebo je život něčím téměř zákonitě samoorganizovaným v určitých podmínkách? Ale je setkání s jakýmkoliv mimozemským životem bez rizika? Pokud hledáme primitivní život v našem okolí hrozí jeho nepředvídatelná interakce s naším biosystémem. Vzpomeňme, co udělaly s indiány neštovice zavlečené tam bělochy! Přílet mimozemské inteligence na Zemi bych rozhodně neviděl jako selanku. Komunikace by nebyla to nejhorší. Inteligence se zřejmě vyvíjí nejsnáze u predátorských forem a je pravděpodobné, že by naše vývojová stadia byla značně rozdílná. Moc si nepopovídáte se slepicí ba ani se šimpanzem. Je pravděpodobné, že cílem dlouhé cesty mimozemšťanů by nebylo popovídat si, ale spíše hledání zdrojů nebo prostoru. Jsme snad my lidé mírumilovnými beránky? A chovali jsme se tak při svých objevitelských cestách? Také vzájemná výměna mikroflóry by nemusela skončit hapyendem. Takže bádejme, hledejme, ale zůstaňme opatrní.
10.3.2012