Když se znavený průvod Čechů konečně za hojného hekání a frkání vyškrabal na vrcholek Řípu k svému překvapení tam shledal nevelkou chatrč s kamennou podezdívkou. Před ní seděl starý muž s prošedivělými, kdysi ryšavými vlasy a cosi mumlal. „Buď zdráv bratře Kelte, tebe bychom zde věru nečekali. Co činíš na tak zvláštním místě?“ oslovil ho praotec. „Buďte zdrávi čeští rekové“, odtušil stařec. „Jméno mé je Mertuš. Rozmlouvám tu s bohy a také jsem vás chtěl trochu poškádlit. Snad jste si všimli skřítků a znamení, zatímco jste se šplhali vzhůru“? „Ba, všimli, těch světýlek a zvuků“, přisvědčil Čech,“ale my máme pro strach uděláno. Doma nás šikanovali Hunové a Tataři a to jsou jiní kabrňáci. Máš tu na práci i něco vážnějšího, než strašit turisty“? Mertuš se usmál a odpověděl. „Baže mám. Vidíte ty kopce v krajině půlnoční? Tam sedí můj bratranec Milešic. Vždy, když se loupeživé germánské kmeny vydají k nám zapálí velký oheň. Naše keltské kmeny nastraží v chatrčích zkažená vejce a krmě a stáhnou se do lesů a jeskyň. Germáni vše sežerou, udělá se jim špatně a zase brzy odtáhnou. Myslí si, že my se takhle běžně stravujeme. Však nám také začali říkat Schmerzbauchové“, a Mertuš se lišácky usmál. „To mnohé vysvětluje“, pokýval hlavou Čech. „Když jsme dorazili do velkého keltského opida, pohostili nás také vejci a uleželými zajíci. Netrvalo dlouho a dostali jsme takovou…..no bratr Slovák by řekl hnačku, že to odnesl nejbližší hájek. Kdo mohl vědět, že je to váš posvátný háj? Plný model a znamení. Nebyl čas. Keltové se na nás pak moc mračili s tím, že nejméně půl roku ke svým bohům nemohou a tak jsme raději opidum chvatně opustili. Nevím, jak by to dopadlo, kdybychom je počtem nepřevyšovali?
Čechové svého praotce obklopili, mručeli a opakovaně ho vyzývali, „Tak už to řekni vojvodo, řekni to. Nohy máme samý puchýř, ženy také reptají“. „Co mám říct?“, tvářil se praotec nechápavě. „No přece…To je ta zem oplývající mlékem a strdím, jak předpověděli mudrci naši“. Čechovi se do toho evidentně nechtělo, myslel si totiž tajně na moře, loďstvo a námořní obchod. „Není to tu špatný, takový docela schovaný a s těma Keltama se taký dá vyjít. Nejsou jako Hunové nebo Germáni. Tak se nedej prosit a řekni to už“.
„Tedy, nechci se vám do to míchat“, ozval se keltský stařec, „není to rozhodně špatný místo. Krajina líbezná, zvěře plná. I nějaké ty nerosty se najdou a až se od nás zdokonalíte v řemeslech. Ne nadarmo se říká zlaté keltské ruce. Jen dobře važte, kde se usadíte odtud se už nehnete. Evropa začíná být trochu těsná. Víte, že my Keltové trochu vidíme do budoucnosti. A bude to tu věru mazec, taková křižovatka. Ti ze západu budou chtít na východ a ti z východu na západ. Velké ideologie se tu budou střídat. Abyste tu vydrželi budete muset být buď velmi stateční nebo ….“ a stařec chvíli hledal ta vhodná slova, „…nebo velmi přizpůsobiví“. „To my jsme“, volali jeden přes druhého staří Čechové, pak ztichli a upřeli zraky své na svého vojvodu. Ten se ještě chvíli ošíval, ale pak postoupil na malou vyvýšeninu a spustil zprvu nejistě, „No, ne, že by mě taky nohy nebolely. Taky bych už chtěl mít svou chalupu a na ní číslo popisné a před ní vysedávat a popíjet.Pak přešel do státnického tónu. „Dobře, když jinak nedáte, ale ne abyste pak někdy litovali a do emigrace odcházeli! Tak tady je ta zem oplývající mlékem a strdím nám do vínku po všechny věky daná. Velebme si ji ať nám vzkvétá a naším domovem provždy je“. Zástupy Čechů propukly v silný jásot a Mertuš se jen pod vousy usmíval. Kdosi zvolal „Už je to tady!“ a záhy ten slogan opakoval celý kmen.
No a tak jsme tady.
28.2.2012