Proč jsme tak zezelenali?

S rozpadem bipolárního světa se Evropa tak dlouho obávala, aby nezčervenala, až zezelenala. Jakoby nedokázala žít bez nějaké ideologie nebo náboženství. Jako by klidný občanský život v dostatku nebyl sám o sobě dostatečnou motivací. Jedna totalita plíživě nahrazuje jinou. Předkládané myšlenky totiž zpočátku znějí nevinně a nadějně. Když skončila druhá světová válka, tak řada našich rodičů a prarodičů skutečně viděla v komunistických ideálech naději pro lepší svět. Po Únoru však přišlo vystřízlivění, avšak už pozdě, aby se dalo něco změnit. Také myšlenky ochrany životního prostředí, ochrany ohrožených druhů a přírody znějí přece správňácky. Ano, pokud se praktikují tak nějak normálně, v rámci slušného vychování. Ale když se jich zmocní skupiny lidí, které je povýší na ten nejvyšší princip, je zle. Plíce dětí v Plzni si musely léta poradit s exhalacemi kamionů jen proto, že dálniční obchvat by na vrchu Valík mohl ohrozit pár endemických kytiček. V současnosti mají tento problém obce v severních Čechách, když skalní ochránci přírody brání dostavbě dálnice D8. Jistě svoboda jednoho by neměla omezovat svobodu druhého. Ale může svoboda malé menšiny omezovat svobodu většiny? V dnešním společenském klimatu ano.
Organizace typu Greenpeace, Děti Země, Arnika a další by byly možná už dávno zapomenuty, kdyby se zelené myšlenky nechopila část podnikatelské lobby. Ta brzy pochopila, že s využitím mediální masáže je to snadná cesta jak vytáhnout slušné státní peníze z kapes poplatníků a vlád. Pokrok analytické chemie umožnil najít molekulu čehokoliv prakticky kdekoliv a tak nás děsí, co všechno jíme v chlebu, vejcích, mase. Naši předkové to tam jedli také a žili si klidně, protože o tom nevěděli. Odmítám kupovat dražší biopotraviny a to vše zelené, co nám všudypřítomný marketing vnucuje. Když je polévka v sáčku bez glutamátu, jdu o regál dál, protože si chci pochutnat. Ta různá E-čka v potravinách mi nevadí, protože bez nich by se potraviny dříve zkazily a hemžily by se plísněmi a toxiny z mikroflóry. Media v nás pěstují fobii z chemie a redaktoři jsou tak nevzdělaní (nebo líní si něco zjišťovat), že prezentují zprávy typu "z havarovaného kamionu se na silnici vysypal toxický síran amonný", ačkoliv téhož jako hnojiva rozpráší zemědělci na pole stovky tun ročně. Kdekdo mi nabízí zelené PC, vodou rozpustné barvy či prací prášky. Já ale chci aby mé PC bylo především rychlé s velkou pamětí, vzpomínám, jak dobře praly prací prášky s fosfáty a dávám přednost kvalitnějším barvám s organickými rozpouštědly. Líbila se mi více louka posetá květy, než fotovoltaickými panely nebo větrníky. Jsem nenormální? Chci mít svobodu rozhodnout o tom, v které místnosti budu svítit drahými, ale úspornými výbojkami a v které klasickými žárovkami. Chci chránit přírodu a zbytečně jí neubližovat, ale současně mít i právo jí kousek zničit, když je to ve prospěch zájmu větší skupiny lidí. Vždyť také pokrytecky chráníme jedny živočichy a druhé zabíjíme jako potravu. Vždy, když člověk získal pocit, že umí přírodu regulovat (tedy i chránit), to nedopadlo dobře. Pěstování obnovitelných pohonných hmot na polích nepříjemně rozhoupalo světové ceny potravin, vize viny člověka za současný oteplovací klimatický výkyv vede ke kšeftování s prodejem odpustků oxidu uhličitého, který se stal hlavním kacířem této nové církve. A to všichni stejně vědí, že z dlouhodobého hlediska přijde jedna z dalších dob ledových.
Proč se nezveřejňují celkové náklady na ochranu životního prostředí? Dokonce náklady na zbrojení jsou v demokracii publikovány, ale kolik vynakládáme z našich daní (kapes) na celkovou ochranu životního prostředí se nedozvíme. Mám na mysli náklady včetně těch, které zdražují každý výrobek, každou novou stavbu. Zřejmě by to demoralizovalo "zelené úsilí" a lidé a snad i část politiků by tak snadno nekývali na to, že budeme chránit to, či ono. Honit se za ziskem není možná morální, ale důsledně se ptát co co stojí a za co vynakládáme prostředky, je naopak odpovědné. Žijeme tady a teď a nedovedu si představit nic důležitějšího, než klidný a šťastný život dnešních generací. Vize udržitelného rozvoje a problémy lidstva za sto nebo tisíc let na tom nemohou nic změnit. Jistě, budoucí generace budou mít své problémy a jistě je budou umět řešit, tak jako my umíme řešit ty, které jsme zdědili od svých předků.
17.3.2011 (otiskl Neviditelný pes dne 21.3.2011)