Většina živočichů v přírodě rozhodně neumírá sešlostí věkem, ale jako kořist predátorů. Nejinak to bylo kdysi i s člověkem. Když medvěd nebo šavlozubý tygr vtrhl do jeskyně nebo smečka vlků obklíčila osamělého lovce bývalo zle. Lidem se to pochopitelně nelíbilo a tak časem vymysleli zbraně, se kterými se mohli postavit i těm největším predátorům. Jistě, ne každý se dovede ubránit i se spolehlivou kulovnicí lvu nebo tygru, ale zase normální člověk jen tak nepřijde s těmito šelmami do kontaktu. Změnili jsme svět a přizpůsobili jsme si ho k obrazu svému. Podařilo se nám eliminovat hrozbu být sežrán a hrozbu být přejet nebo zavražděn také udržet na přijatelné úrovni. Přesto ani my povětšinou neumíráme sešlostí věkem. Kolem nás je totiž ještě oceán okem neviditelných predátorů. Ti se pozvolna živí naším tělem nebo s námi žijí ve víceméně užitečné symbióze. Je jich tolik, že vypořádávat se s jednotlivci nemá smysl a musíme nasadit zbraně hromadného ničení. Řadu z nich jsme jakž takž zvládli, třeba neštovice, mor, obrnu, jiné jako TBC, cukrovku přitlumili, ale stále zbývá řada vůči kterým jsme dosud bezmocní. Není to jen exotická ebola, včas nepodchycená vzteklina nebo tetanus, ale i AIDS a řada plíživých degenerativních chorob jako Parkinson nebo Alzheimer. Je to vlastně milosrdné, když nevidíme, co na nás číhá a co nás zvolna konzumuje. Ataky predátorů se prolínají s přirozeným procesem opotřebení - stárnutím. Podle toho podle jak dobrého plánu - genetického kódu - jsme byli postaveni chátráme více či méně. Odvěká lidská touha po absolutní bezpečnosti tak opět nedochází naplnění. Zůstává jen touhou, protože její naplnění je pouhou chimérou a způsobilo by takovou deformaci našich životů, že je otázkou zda bychom o to stáli. A tak je nechte ať si kousnou, uždibnou kousek. Ono jim to bude dlouho trvat - a vy si zatím naplno užívejte. 29.3.2010