Lidstvo lační po energii, zásoby fosilních paliv nejsou bezedné a potřeba stále roste. Obnovitelné zdroje jsou nestálé a málo koncentrované. Jaderné elektrárny čelí protestům zelených a uran také jednou dojde. Termonukleární syntéza lehkých prvků, ten svatý grál, odolává lidskému úsilí už mnoho desetiletí. Přitom silnice jsou plné aut, v oteplujícím se klimatu všude trčí chladiče klimatizací a exponenciálně rostoucí elektronika ve všech odvětvích, byť miniaturizovaná, vytěžuje kapacity elektráren na maximum.
Není proto divu, že když vědecký historik J. Crane objevil v poznámkách fenomenálního fyzika Richarda Feynmana zmínku o tom, že hmota v našem vesmíru není v nejnižším základním energetickém stavu, vzbudilo to značnou pozornost a naději. Jako když kulička klesající po zakřivené dráze úplně dolů se zachytí na malém výstupku, žlábku a nemůže dál. Přitom stačí ji jen nepatrně pošťouchnout a padá hlouběji. Padá dál a může uvolnit další energii. Spousty energie. Zatímco, u štěpení uranu se uvolní jen asi 0,1% energie hmoty a u slučování vodíkových jader 0,7%, tak Feynmanův defekt by uvolnil hned 5% klidové energie hmoty. Dle známého Einsteinova vztahu E=m.c2. To by zabezpečilo lidstvo snad už navždy. To, že sám Feynman později připsal na okraj malou poznámku riskantní, raději nezveřejňovat, nikdo nebral vážně.
Seriózní i bulvární média zaplavily články o tomto fenoménu a vědci horečně hledali způsob, jak kuličku pošťouchnout a uvolnit další její energii. Fenomén byl znám jako fázový přechod, podobně jako když zkondenzuje pára na vodu nebo voda zmrzne v led, vždy se uvolní její energie. Celý rok to bylo téma číslo jedna. Superpočítače počítaly, největší mozky horečně přemýšleli, a dokonce esoterici a šarlatáni přicházeli se svým kamenem mudrců a mentální energií. Konec konců byla to odvěká touha lidstva být pánem energie a teď byla možná na dosah.
Fyzikální ústavy a velké urychlovače v USA, Číně, Rusku a především Velký hadronový urychlovač LHC na hranicích Francie a Švýcarska měnily programy a hledali způsob jak hmotu pošťouchnout. Vypisovaly se nové štědré granty. Ale hmota odolávala. Že by se velký Feynman přece jen mýlil?
Průlom nastal naprosto nečekaným způsobem. Japonská varhanistka Amaya Hotaru si povšimla, že píšťaly E se mnohem více zahřívají, než ty ostatní a to o dobrých 5-8 stupňů a navíc jeví v čase mnohem větší úbytek tloušťky stěny, než ostatní píšťaly. Tím se nepatrně i rozlaďují. Štěstí bylo, že jejím manželem byl fyzik a tak tento jev začal zkoumat. Netrvalo dlouho a dal ho do souvislosti s Feynmanovým defektem. Rezonance, ten známý jev, který nám umožňoval přijímat rádio nebo dokázal při koordinovaném pochodu i zbořit most, dovedl pošťouchnout hmotu, změnit ji na jinou a uvolnit energii. Ve varhanách se to dělo jen v nanoměřítku, ale dělo se to. Vědci hned vyslovili teorii, že tímto přeskokem se naše hmota mění v temnou, námi nedekovatelnou hmotu, které je ve vesmíru plno. Proto ten záhadný úbytek tloušťky stěn píšťal. Teoretici pracovali naplno a rodil se jeden projekt za druhým. Nakonec zvítězil ten, který v saharské poušti vybudoval rezonanční centrum s velkou elektrárnou. Stovky velkých píšťal na frekvenci blízké tonu e (ukázalo se, že je to jen přibližně tón e) soustřeďovali svoji energii parabolicky do ohniska, kde byl terč z beryllia, které se nejlépe osvědčilo v laboratorních pokusech. Rezonance dovedla pošťouchnout elektrony i kvarky v atomech a změnit je. Přitom se uvolní přebytečná energie.
Samozřejmě se ozývaly i hlasy odsuzující tento projekt. Poukazovaly na záludnost fázových přechodů, které mohou probíhat spontánně. Viz třeba podchlazená lahev s tonikem v zimě na balkoně. Stačí ji vzít do ruky, lehce s ní pohnout a pak jen sledovat jak se kapalina během okamžiku změní v led a celá lahev náhle zamrzne. Media je však měla za blázny a všudypřítomné škarohlídy. Kdo by jim věnoval pozornost, když na obzoru je energetická soběstačnost pro mnoho pokolení.
Práce postupovaly rychle kupředu a na přelomu září a října nadešel den uvedení saharského projektu do činnosti. Celosvětovou pozorností si to nezadalo s přistáním Apolla 11 na Měsíci. Přenášely to všechny hlavní televizní stanice. Jen s tím rozdílem, že zařízení muselo být obsluhováno na dálku. Úroveň hluku byla přes všechny moderní izolace přece jen tak vysoká, že překračovala běžné normy více, než o řád. Proto také opuštěná oblast Sahary. To však vzhledem k robotizaci a elektronizaci průmyslu 4.0 nebyl žádný problém. Všude byly kamery a čidla měřících přístrojů. Politici a novináři se shromáždili v řídícím středisku si 10 km od zařízení. Konečně dal předseda Evropské komise, která se nejvíce podílela na financování projektu, souhlas a hlavní inženýr stiskl červené tlačítko. Chvíli se nedělo nic a pak začal růst ukazatel teploty v reaktoru a chvíli po něm i ukazatel vyrobené elektrické energie. Řídícím střediskem proběhl potlesk přítomných. Novináři začali vyťukávat první titulky. Ukazatel výroby energie stoupal a po pěti minutách byl na 80% kapacity a po dalších pěti minutách dosáhl 100%. Rostl však dál a sálem to zašumělo. Růst výkonu neúprosně pokračoval a po další čtvrthodině dosáhl 200%. Hlavní inženýr se domlouval o vypnutí zařízení s projektantem, když se to stalo.
Oči všech byly obráceny k siluetě elektrárny na obzoru. Proběhl jí velký modrý záblesk a pak celé obrovské zařízení prostě zmizelo. Místo něj tam bylo jen velké nic. O zlomek vteřiny zmizel i pahorek s řídícím střediskem a pak celá Sahara. Evropa, Země a Měsíc a za čtyři minuty Mars, za osm minut Slunce. Vesmír se hroutil ve fázovém přechodu v temnou hmotu lemovaném ohnivou slupkou čisté energie. Vše probíhalo rychlostí světla, takže lidé se už nikdy nedozvěděli, co se vlastně stalo a v co se proměnili. Za 90 000 let pohltí celou Mléčnou dráhu a vydá se k Andromedě. Tak konečně se nám to podařilo – pošťouchli jsme hmotu a dali jsme o sobě vědět.