2100

V ospalém americkém městečku Tuscon začínal další den. Koňské povozy přivážely na trh zboží a potraviny z okolních vesnic, skončila ranní bohoslužba a děti jako všude na světě přibíhaly do školy na poslední chvíli. Juanita měla službu, tak ještě umyla tabuli houbou a připravila křídy. Třída hučela jako včelí úl, ale když vešel učitel, všichni ztichli a pozdravili ho povstáním. Byl to mladý Hispánec, asi třicetiletý a děti ho měly rády, protože uměl tak poutavě vyprávět. Byla to vícetřídka a tak se věnoval vždy žákům jednoho věku a ty ostatní zaměstnal úkolem. Matematika nepatřila k nejoblíbenějším předmětům, protože práce s logaritmickým pravítkem nebo nedej bože s tabulkami byla otrava. Ale jak jim říkával Miguel, musíte si umět spočítat kolik pšenice jste vypěstovali, kolik dolarů vydělali a kolik tedy můžete utratit. Jinak byste byli loosery a váš život by nestál za nic.
Děti měly však nejraději dějepis. Když jim Miguel vyprávěl o dávných civilizacích, které zazářily, aby pak zmizely v propadlišti dějin. Ať už šlo o starou Čínu, pak Římany a nakonec o Euro-Americkou civilizaci. Znělo to tak neuvěřitelně, jako pohádka, byť bez happyendu. Pověděl jim, že tenkrát se lidé hrnuli do velkých měst, kde byl život snadnější. Žili jich tam neuvěřitelné miliony. „Ano, naši mě vzali jednou na výlet k ruinám Washingtonu“, zvolal Juan, „je to hrozné. Rozpadlé domy kam oko dohlédne a prohánějí se tam jen potkani a toulaví psi a kočky.“ „A to tam jezdily desetitisíce aut, metro, létala letadla“, řekl smutně učitel. „Co to je auto?“, zeptal se malý Ahmed. „To byly takové kočáry, které nepotřebovaly koně a vozka je řídil točením volantu. Nalil se do nich benzin, to byla taková kapalina jako petrolej, kterým se svítí na vesnicích, a ono to samo jelo. A jak rychle. A letadla létala vzduchem jako velcí kovoví ptáci a lidé s nimi cestovali přes celou Ameriku i dále.“ „Kovová letadla přece nemohla létat, to mohou jen ptáci a balony“, řekl pochybovačně malý Jim. Učitel se usmál a vysvětlil jim, že bylo možné nejen to, ale i spousta dnes neuvěřitelných věcí. Rozhlas a televize vysílali vzduchem k lidem nejen hudbu, ale i pohyblivé obrázky. Lidé si mohli odkudkoliv kamkoliv telefonovat takovými malými krabičkami, kterým říkali mobily. „To byly všude natažené dráty?“, zeptala se pochybovačně Jacinta. „To ne, všechny signály létaly neviditelně vzduchem“, vysvětlil učitel. To nebylo jako dnes, že telefony jsou jen na poštách a úřadech. Nebyly to vlastně jen telefony, ale malé počítače, které také hrály hry, hudbu a pouštěli obrázky jako v kině. Ty počítače byly propojené do celosvětové sítě a mohli jste se jich hlasem zeptat na cokoliv a ony vám to našly. Proto si toho pak lidé už moc nepamatovali, když si všechno našli na té síti. Děti poslouchaly a ani nedutaly.
„A proč to už není?, zeptala se Fatima, „to je zabila nějaká zlá nemoc nebo se zabili ve válce?“ Kdepak, stalo se něco horšího, ty loupeživé bandy byly až nakonec, když se civilizace rozpadla. „Tak, co se to tedy stalo?“, vyzvídaly děti. Učitel si povzdychl, jak obtížné bude jim to srozumitelně vysvětlit. Lidé se měli moc dobře, měli dostatek jídla a všech těch předmětů, co jim usnadňovaly život. Měli spoustu volného času, který věnovali zábavě. A sami víte, že když se nudíte, tak zlobíte. „Oni také zlobili?“, zeptala se Laura. Ano, dá se to tak říct, jen se bavili a brali drogy, po kterých se přestali ovládat. Místo aby s tím něco udělali, vymysleli politickou korektnost. „Co to je politická korektnost?“, vyhrklo několik žáků. No to je, když máte problém a vy ho nechcete řešit a jen ho pojmenujete hezkým jménem. Třeba místo černoch říkali Afroameričan nebo místo Indián původní obyvatel. „To je pěkně blbý“, zasmál se černý John, „já jsem černej a ne žádnej Afričan.“ To by tolik nevadilo, ale chtěli, aby si všichni mysleli zhruba totéž. Většina se přizpůsobovala menšinám, a kdo nehrál s nimi, byl vyvrhel. Ženy nebyly tak jako dnes hlavně u plotny, protože vaření bylo snadné a pak kupovali už hotová jídla. „A kde se dají koupit hotová jídla?“, vyzvídala Anna. No teď už nikde, dříve to bylo v obrovských obchodech, kterým říkali supermarkety a hypermarkety. Tam byly takové skříně, ve kterých byl pořád chlad, a tam ta jídla dlouho vydržela. Nemusely škubat kuře, koupily ho už vykuchané, zabalené, někdy i naporcované. Nádobí se nedědilo, jako dnes. Něco jste už koupili s nádobím a po snězení se nemylo, ale zahazovalo. Talíře a příbory byly plastové. To je ta lehká hmota z ropy, co se jí tolik válí na skládkách. A tak se ženy doma nudily…“a zlobily“, řekl někdo ve třídě. Ne, nezlobily, vzdělávaly se a stávaly se ředitelkami pošt, salonů, majitelkami firem. Vyrovnaly se mužům a to se mužům zprvu moc nelíbilo. Některé ženy byly i generálkami u vojska a řídily ta letadla. Třídou to jen zašumělo. Jenže někteří muži je pořád nebrali dost vážně a tak některé zhrzené ženy vymysleli kampaň MeToo. Žáci ztichli a jejich tváře vyjadřovaly, že chtějí vědět všechno o tom zvláštním světě svých předků. Učitel tedy pokračoval. No, když se některá z žen cítila zneuznaná nebo stará, tak přišla do médií s prohlášením třeba, že ji ten který muž před lety sahal na zadek nebo si na ni vynucoval sex za filmovou roli nebo dobré místo. Všichni ji litovali a toho muže hned odsuzovali a nikdo s ním už nechtěl kamarádit. „I když si to vymyslely“, zeptal se nedůvěřivě Diego. Některé i vymyslely, ale kdo může posoudit, co se stalo před dvaceti lety? „To by táta mámu pěkně zlinkoval, kdyby si něco takovýho vymyslela“, řekl nahněvaně Ahmed. No jo, jenomže tohle mělo za následek, že muži si raději přestali žen všímat, už jim nepodrželi dveře, nepochválili oblečení, aby náhodou nebyli nařčeni ze sexuálního harašení. To trvalo dlouho a muži raději chodili za prostitutkami nebo měli sex s ženami robotkami. Začalo se rodit málo dětí a ženy dávaly přednost kariéře. Pak to vzalo náhlý konec. Společnost rychle zestárla a nebylo mladých, kteří by uživili to množství starých lidí. Najednou neměl kdo vymýšlet a vyrábět nové věci, ani ty staré. Rozpad společnosti byl neuvěřitelně rychlý. Hromadily se odpadky, přestala téct voda, fungovat elektřina. Vypukly nemoci a rabování. Města se změnila v obrovské hřbitovy a vylidnila se. Na vesnici civilizace ještě chvíli fungovala, ale pak i tady došly zdroje, benzin, auta přestala jezdit. Lidé se tři desetiletí potáceli v marasmu. Pak přišel Obnovitel a znovu zavedl řád. Venkov byl vždy více spjat s přírodou a nepodléhal extrémům. Lidé znovu začali poslouchat a spolupracovat. Hispánci s černými, muslimy a Indiány. Anglosasové skoro vyhynuli, a proto je dnes angličtina téměř mrtvým jazykem. A to dříve dominovala v celém světě, jako ve středověku latina. „My doma ještě mluvíme anglicky“, řekl Jim španělsky. Učitel ho pochválil. Zpočátku ještě lidé měli znalosti, ostatně byly i v knihách, ale stále hůře jim lidé rozuměli. A pak poznali, že samotné znalosti bez technologie jsou k ničemu. Jak říkají kazatelé, i znalosti mohou být nebezpečné. A Bůh chce, ať už mu říkáme Pán, Alláh nebo Jehova, abychom novinky přijímali pomalu a uvážlivě. A zvykali si na ně.
O přestávce na školním dvoře děti konzumovali chléb s máslem a snažily se vstřebat, co jim učitel vyprávěl. „Já bych to stejně chtěl zkusit, jezdit s autem nebo mít ten malý telefon“, řekl Jim. „To já ne“, odvětila Jacinta, „já nechci být ředitelkou, já chci mít kupu dětí a hodného muže.“ Učitel je pozoroval a setřel si pot z čela, protože začínal polední žár. Chtělo by to tu jejich klimatizaci, pomyslel si a hořce se usmál. Ale stejně je dobře, že je společnost zase v pořádku. Život je tvrdý, ale spravedlivý.