Nevážně o původu názvů

Observatoř

V dobách počátků moderní astronomie, kdy nadšení vědci se v tvůrčím zanícení nemohli noc co noc odtrhnout od svých dalekohledů, nenacházeli nejen čas na jídlo, ale i na některé základní lidské potřeby. Nebylo pak divu, že tyto pak konali ve spěchu a v nejbližším okolí své svatyně. To pochopitelně nezůstalo bez následků a nemohlo ujít pozornosti místního obyvatelstva. Je sice pravda, že pojmenování těchto svato­stánků vědy vzniklo z latinského slova pozorovat, ale nikoliv oblohu, ale naopak zem, chtěl-li poutník projít bez následků. Jsou však i tací, kteří tvrdí, že toto pojmenování je původu ryze českého.

Toshiba

Málo kdo dnes ví, že spoluzakladatelem věhlasné japonské firmy byl slovenský světoběžník a samouk J.K. Za svého pobytu v Japonsku se stal ozdobou salonů, kde proslul konzumací saké a svými historkami. Byl však spíše povahy plaché a rád se nechával prosit. Jeho odpověď "Tož iba jednu" se stala nato­lik proslulou, že se objevila i v názvu nově vzniklé firmy.

Komunista

Na počátku 20. století pořádali bolševici v petrohradských hospodách divoké pitky. Při nich spřádali své plány, jak si rozdělí bohatství buržoazie, až ji svrhnou. Vodka tekla proudem a tak nebylo divu, že někteří se cítili potřebnější a jali se rozhodovat, kdo kolik dostane. Ti mdlejší povahy vycházeli zpravidla zkrátka a podle výroku "Komu nic" - "Komu ništó", je soudruzi začali oslovovat komunisto.

Kalašnikov

Název tohoto světoznámého samopalu nepochází od jména jeho konstruktéra, které bylo z pochopitelných důvodů pečlivě utajováno. Za své jméno vděčí majoru Kalašovi, který sloužil v šedesátých letech u moravské motostřelecké jednotky. Jednou se zase ve službě opil a vojáky vracející se po večerce z vycházky přes plot autoparku zaměnil za diversanty a uvítal je zuřivou střelbou z inkriminovaného samopalu. Ti v panice hledali úkryt mezi auty. Dopadlo to naštěstí dobře, nikdo nebyl zraněn, ale ráno celý útvar shledal, že auta jsou prostřílená jako řešeto. Začalo se říkat, že majoru Kalašovi a jeho samopalu neodolá žádný kov, z čehož se po čase ujalo familiární pojmenování zbraně "Kalašnikov".

Volby

Když staří Čechové volili starostu obce, odehrávalo se to většinou v místní hospodě. Volební kampaň probíhala tak, že strany obsadily protilehlé stoly, posilnily se pivem a vy­chvalovali své kandidáty. Protistrana kontrovala a volala "Takovýho vola přece nemůžeme zvolit". Není divu, že se pro toto klání ujal výstižný název volby.

Entropie

V idylických dobách minulého století se v sousedství pražské polytechniky nacházela známá hospoda U jelena. Do jejího útulného prostředí chodili odkládat své paroží a zapíjet svůj žal podvedení manželé a milenci. V mnoha případech se věnovali této činnosti tak intenzivně, že propili nejen své jmění, ale i játra a ledviny. Personál s chutí tipoval, jak dopadne ten či onen zhrzený milenec a k jejich "Ten propije" se brzy připojovali i počestní hosté. Mezi nimi býval během své pražské stáže i známý fyzik Clausius, kterému se tato hospůdka a její atmosféra natolik zalíbily, že podle oblíbené fráze "Ten propije" pojmenoval i svoji proslulou stavovou funkci - "entropie". Konec konců vyjadřuje taky zmar.

Nescafé

Za první republiky byla na Malé straně jedna útulná kavárna, kde vařili výbornou kávu. Scházeli se zde hlavně židovští podnikatelé. Neméně proslulý byl i hlavní číšník, bohém, který si dával vždy na čas, s každým dlouze pohovořil, takže na kávu se čekalo značně dlouho. To byla voda na mlýn netrpě­livých podnikatelů a obchodníků, protože čas představoval již tehdy peníze. Aby přilákali číšníkovu pozornost volali na něj svým dialektem "Nes kafe". Za čas to byla nejpoužívanější fráze této kavárny. Zde se s ní také seznámil majitel švýcarské továrny Nestlé na jedné ze svých cest do stověžaté Prahy. Když později tato firma zavedla instantní, rychle připravitelnou rozpustnou kávu vzpomněl si na pražskou kavárnu a nový produkt začal propagovat pod názvem "Nescafé".

Toyota

Sexuchtiví japonští podnikatelé jezdili již za totality do Prahy, jednak kvůli láci a jednak kvůli kvalitě. Sedávali v hotelu Jalta v doprovodu místních pasáků a vyhlíželi krasavice na barových stoličkách. Když si vybrali objekt svého zájmu průvodci jejich výběr pochvalovali slovy "To jo, ta dá". To byla zpravidla také první česká fráze, kterou se Japonci v Praze naučili. Vesele ji na sebe po prohýřené noci pokřikovali a chlubili se svými úspěchy. Není proto divu, že se tato fráze objevila ve zkrácené verzi i v názvu známé obchodní společnosti. "Toyotadá" bylo totiž pro japonskou výslovnost příliš dlouhé.

Dallas

Tento název se stal synonymem světoznámého televizního seriálu. Málo kdo však ví, že je vlastně původu českého, neboť tento je národem seriálovým. Začalo to kdysi dávno seriálem Sága rodu Forsythů a pokračovalo Dietlem. V danou hodinu seděl vzorek národa u televizoru, spotřeba vody klesla, elektřiny stoupla a český táta volal: "Mámo, dalas na kafe"? a ona z kuchyně odpovídala: "Dalas, dalas, neboj táto". Američtí filmaři pak svým poameričtěným názvem jen obratně využili oddanosti českého diváka k seriálu.

Volební urna

Má přiléhavý název, který vychází z ověřené skutečnosti, že již mnohokrát pohřbila naděje kandidátů i voličů.

Analýza

V počátcích chemické výroby pracovaly v neratovické GECovce dvě příručí - laborantky. Ta blonďatá se jmenovala Anna a ta brunetka Líza. Neustále někde v koutě štěbetaly o ženských záležitostech. Vždy, když bylo třeba provést lučbu na vzorcích volal na ně mistr: “Anna, Líza, šly sem a postaraly se”. A protože se tato situace opakovala mnohokrát za den, není divu, že ostatní začali procesu zkoumání vzorků říkat analýza, což postupně proniklo i do odborného jazyka.

Petrolej

V druhé polovině minulého století plnila petrolejové lampy v kolínském Koramu bývalá výčepní, statná čtyřicátnice Petra Hejduková. Tehdy se ovšem ještě petroleji říkalo bitumén. Ráda s každým zákazníkem pohovořila, což mělo za následek, že se před její přepážkou tvořily fronty. Netrpěliví a situace znalí zákazníci se snažili postup urychlit pokřikováním “Petro lej a netlachej”, no a od té doby se bituménu říká petrolej.

Někteří kosmopolité ovšem tvrdí, že původ slova petrolej je třeba hledat v novozákonní Palestině. Jednou, když si svatý Petr musel odskočit v poušti a snažil se chovat ekologicky, narazil na ropný pramen. Ostatní apoštolové od té doby ropě, která se již tenkrát požívala ke svícení, neřekli jinak, než Petrovo lejno, z čehož zakrátko vzniklo dnešní petrolej.

Esterifikace

Členové francouzské učené společnosti rádi navštěvovali veřejný dům madame Ester. Ta už vzhledem k svému věku holdovala spíše vínu a sama si připravovala ovocná vína v okurkových lahvích. V klokotu svých podnikatelských starostí na ně však občas zapomněla a tak došlo k směsici alkoholického a octového kvašení. Říkávala pak učencům: “Ten můj šnaps je ňákej rozvernej, měli by se na něj mrknout”. Učence již pouhé přičichnutí natolik zaujalo, že si odnesli vzorky do laboratoře, kde po čase přišli na kloub esterifikaci, kterou z   vděčnosti pojmenovali po madame Ester.

Laboratoř

Tento pojem vznikl spojením cizího kmene Labor, znamenající práci a staršího slovanského slova oř. Spojení obou znamená dřít jako kůň a naznačuje, že vědátoři to neměli nikdy lehké.

Konzervatoř

Na tento druh umělecké školy chodily nadané a talentované děti. Název sám naznačuje, že hlavním cílem školy bylo, konzervovat jejich talent, aby až školu opustí, z jejich nadání ještě něco zbylo.

Daihatsu

Po druhé světové válce zahnal osud jednoho slovenského dobrodruha až do Japonska. Nedovedl se v cizím prostředí živit jinak, než že si od amerického okupačního vojáka pořídil hrozivou armádní pistoli a s  tou pak přepadával obchody a banky. Jeho slovenské “Daj kasu” se stalo postrachem, ale také populárním titulkem všech novin. Snad proto si zakladatel firmy Daihatsu zvolil za název japonský přepis této fráze. Možná si byl také podvědomě vědom toho, že se ke svým zákazníkům nechová o mnoho lépe.

Dobrou chuť

Toto společenské přání se vyvinulo zřejmě v bídných dobách středověku, kdy hladomory byly častým hostem. Když početná rodina chudého nádeníka k obědu přežvykovala rozvařený tuřín, cítila potřebu navzájem se morálně povzbudit. To “Dobrou chuť” mělo také oživit vzpomínky na nedělní pohankovou kaši a možná i podnítit fantazii chuťových buněk k tomu neskutečnému zážitku chuti masa, které ochutnali o loňských vánocích. Některé národy na tom byly zřejmě poněkud lépe a tak německé “Mahlzeit” jen prozaicky konstatuje, že je čas se najíst. Angličana byste dokonce podobným přáním uvedli do rozpaků a pomyslel by si něco ve smyslu “Co je vám do mého jídla”!

Nashledanou

V době třicetileté války táhly celou Evropou četné oddíly ozbrojenců, které doplňovaly loupeživé tlupy. Často je však bylo obtížné navzájem rozlišit. Venku nebylo zkrátka bezpečno. A tak když se lidé loučili ať už na dlouhou nebo i krátkou cestu nebylo samozřejmé, že se opět šťastně setkají. A proto pozdrav “Nashledanou” nebyl vůbec dnešní společenskou frází, ale vroucím přáním k opětnému shledání. Tam, kde situace byla kritická a pravděpodobnost shledání velmi malá, vžilo se spíše osudové “Sbohem”.

Výbuch

Vzhledem k tomu, že v počátcích chemie nahrazoval chybějící znalosti entuziasmus a bezbřehá empirie, je cesta pokroku lemována řadou explozí a zdemolovaných laboratoří. Chemici s jistým fatalizmem komentovali často své pokusy slovy “Ví Bůh, jak to dopadne”. A protože to tak často skutečně dopadlo, začala fonetická podoba tohoto úsloví “výbuch” označovat ony katastrofické situace.

Orál

Orálně erotické praktiky nemají svůj původ ve sladké Francii, jak se řada lidí mylně domnívá, ale jejich počátek je třeba hledat na českém a moravském venkově. Již ve staré lidové písni při otcově výslechu totiž synek připouští: “Orál jsem orál, ale málo, kolečko se mi polámalo”.

Nechat na holičkách

V královských Vinohradech byl kadeřnický salon Eman a v něm pracovaly počátkem století tři pohledné holičky. Dragouni z místního jízdního pluku se tam rádi nechávali stříhat Jednou tři švarní dragouni pozvali dívky na flám a k ránu to pochopitelně po řádné pitce skončilo v činžáku, kde holičky přebývaly. Když už se schylovalo k očekávanému završení dostali však dva z dragounů najednou strach - snad aby si nezadali či z venerické choroby a raději zmizeli. Ten nejvíce zmožený dragoun se tak stal obětí pomsty rozlícených holiček. Když se ráno dobelhal do kasáren zle vyčítal kumpánům, že ho “nechali na holičkách”. V kasárnách z toho bylo velké veselí a tak nové úsloví bylo na světě.

Soused

U starých slovanských kmenů bylo původně všechno společné a také skutečně společně užívané. Obyvatel okolních chatrčí se proto nazýval přiléhavě souleh. Když však Slované objevili osobní vlastnictví a tedy také monogamii bylo náhle toto pojmenování jaksi na obtíž. Proto bylo na návrh Libušiny sestry Kazi nahrazeno eufemizmem soused. A tak tomu zůstalo dodnes.

Ementál

Kdysi dávno v jednom švýcarském údolí zaměstnával výrobce sýrů svého duševně silně znevýhodněného příbuzného. Ten si nemohl pomoci a každý bochník před zráním vždy s velkým potěšením propíchal násadou od vařečky. Když se zákazníci divili, proč všechny sýry jsou na řezu krásně homogenní, jen ten jeden je děravý jako řešeto, odpovídat majitel omluvně s povzdechem: “To ten mentál”. Protože sýr byl jinak výborný a šel na odbyt, začalo se mu zakrátko říkat “ementál” a tento název s jeho rostoucím věhlasem pak přešel i na celé údolí.

Člověkodlak

Základy výchovy dostal v socialistické škole a doma ho učili, že jedno si má myslet a druhé veřejně říkat. Všechno bylo všech a kdo nekradl okrádal svoji rodinu. Pak přišla sametová revoluce a Pavku Korčagina a Odvážnou školačku vystřídal Rambo a J.R.Euwing. A ty bezbřehé možnosti transformace a privatizace. Co nebylo výslovně zakázáno bylo náhle dovoleno. Sbíral tedy peníze, co ležely na ulici. Po prvním milionu přibylo podpažní pouzdro, po desátém nová žena a bodyguard. Zpočátku měl z úspěchu i radost, pak už ne. Veškerý čas mu zabíralo úsilí čelit tomu, aby ho někdo nedoběhl, nenapálil a nepředběhl. A tak se řítil životem – stal se z něho člověkodlak.

Chyba lávky

Za první republiky vedl hospodu na Zbraslavi hospodský Josef Lávka. Spíše než o kvalitu piva však pečoval o své břicho a když k tomu přidal i nemírné pití šla kvalita piva rapidně dolů. Hosté si mnohokrát marně stěžovali. O svatojánském večeru však štamgastům došla trpělivost. Pivo bylo nejen nevábné chuti a ještě k tomu teplé. I vybílili milému Lávkovi lokál a přešli ke konkurenci. A tak se na Zbraslavi začalo říkal osudovým omylům “chyba lávky”.

Škoda lásky

Málokdo již dnes ví, že tento světoznámý český hit se původně jmenoval “Škoda lávky”. Zpívala ho skladatelova dcera Hedvika o svém nevěrném milenci, kterému dala na Zbraslavi vystavět lávku, aby ji mohl po večerech ve mlýně tajně navštěvovat. Ten však dával před poněkud obézní Hedvikou přednost pivu a kamarádům. Teprve po letech změnil skladatel původní slova: ”Škoda lávky, kterou jsem Tobě dala, škoda nocí, které jsem pročekala” na dnes notoricky známý text.

Frankfurt

V době středověké francké říše zavedlo jedno z jejich stěžejních měst vstupní daň a každý, kdo chtěl překročit hradby směrem do města musel zaplatit jeden frank. Trhovcům z okolí se to pochopitelně nezamlouvalo a tak se při každém příchodu tázali, zda “furt musí platit ten frank”? A protože dostávali stereotypní odpověď začalo se tomu městu postupně říkat Frankfurt. A to mu zůstalo dodnes.

Dostat padáka

Toto rčení vzniklo v dobách dřevního kapitalismu bez sociálních přívlastků, kdy se kapitalista loučil se špatným nebo nadbytečným zaměstnancem prostě skopnutím ze schodů. Chtělo to halt nějakou záchranu. Dnes je situace zcela jiná a toto rčení se používá spíše v souvislosti s vrcholovým managementem zkrachovalých bank či podniků, kdy padák bývá zlatý nebo aspoň pozlacený a znamená takové odstupné, aby se dotyčný již po zbytek života nemusel věnovat práci a tudíž už nic dalšího nezkazil.

Exteriér

Když vdova Hudáčková utrápila a pochovala svého manžela velkouzenáře, pořídila si jako útěchu středního teriéra. Každé nedělní dopoledne se scházela na Kampě s ostatními členkami dámského kynologického spolku, kde si navzájem předváděly, jak mají svoje miláčky vycepované. Tak to šlo několik let, až jednou po vánocích se milý teriér rozhodl následovat pana velkouzenáře. Následující neděli přišla vdova Hudáčková na Kampu bez psa, ale s novým hnědým kožešinovým límcem a štuclem. Ihned byla středem zájmu svých zvědavých a poněkud klepavých kolegyň. „Teda Hudáčková, takhle je lepší, než za živa. Moc jim to sluší, ten jejich ex-teriér je moc šik“. No a od té doby se v lepší společnosti říká vizáži exteriér.

Vyvést z míry

Ještě před první světovou válkou pracoval v krušovickém pivovaře sládek Houba. Svému řemeslu rozuměl výtečně, ale jeho prokletí bylo v tom, že hořkému moku holdoval až příliš. Možná to bylo už v tom jménu. Po jedné sobotní pitce ho nenapadlo nic lepšího, než že půjde zkontrolovat poslední várku. Tak dlouho se motal ve varně, nahýbal se sem, ochutnával tady, až spadl do velké míry, do které se odvažovaly suroviny a přísady na novou várku. Marně volal a snažil se vylézt ven. Našli ho až druhý den ráno mládci, kteří ho vyvedli ven. Bylo z toho velké veselí a ještě po letech se při pivě vyprávělo, jak sládka Houbu museli vyvést z míry. Ten to vždy nerad slyšel a býval celý nesvůj, když se přetřásal jeho poklesek. A tak se začalo říkat „Ty se tváříš, jako vyvedenej z míry“.

Topení, kúrenie

Slované se setkali s využitím ohně zřejmě relativně později a měli s jeho praktickým zvládáním značné potíže. Dodnes o tom svědčí názvy v češtině topení a ve slovenštině kúrenie. Když se staří Čechové učili zacházet s ohněm, často se jim vymkl z rukou tak, že se jim vzňal oděv nebo i celý příbytek. Nezbytnost silného hašení při zacházení s ohněm byla tak silná, že se promítla i do názvu jeho běžného využití. Jejich příbytky bývaly totiž často vytopeny. Ale spíše než teplem vodou z hašení. To Slováci byli šikovnější, ale buď jim netáhly komíny nebo je zpočátku neměli vůbec. A tak teplo bylo nerozlučně spojeno a vykoupeno přítomností kouře. Odtud název kúrenie. Zlý jazykové dokonce tvrdí, že v některých slovenských nářečích se topení říká údenie.

Zatmění

Protože staré slovanské kmeny, které již v hlubokém starověku rády pozorovaly a uctívaly zatmění slunce neměly k dispozici speciální ochranné brýle, svářečská skla hustoty 13 a výše, či aspoň starou disketu, vznikla po každém velkém zatmění, tedy zhruba každých 160 let, jedna generace slepců. Není tedy divu, že jev, který se původně ve staroslověnštině nazýval „zatměvanje“ (zatmívání) začaly nazývat osudověji dokonavým termínem zatmění.

Soudluh

Ne, nejde o překlep, jak by se mohlo zdát těm starším. Jde o zcela nové slovo, které po ryze česku vystihuje naši ekonomickou situaci, kdy jeden podnik dluží druhému a naopak, kdy nás začínají vázat a spojovat dluhy. Hrozí totiž reálné nebezpečí, že se usoudlužíme až k smrti a pak bude státní rozpočet nahrazen státním soudluhem. Potom si budeme i navzájem říkat soudluhu.

Kakofónie

Každý se jistě již někdy setkal s příšernou směsicí zvuků – prostě kakofónií. Ať už v umění nebo v technickém světě. A přece původ tohoto názvu je prozaicky biologický. Za toto pojmenování vděčíme paní Sedláčkové, která na počátku dvacátého století spravovala veřejné záchodky na Václavském náměstí. Tehdy lid pražský konzumoval méně masa a více zeleniny, hlavně zelí, fazolí i cibule. Na otázku jak jde živnost odpovídala známým: "Jo, frčí to. Přijd'te si poslechnout tu kakofónii". A když interwiev s pí Sedláčkovou otiskly Národní listy přešlo toto módní slovo do všeobecného užívání.

Kápnout do noty

Velkouzenářův syn Vendelín byl nucen každý den cvičit na housle, protože zbohatlý plebejec chtěl mít ze svého syna něco víc. Když jednou zase nešťastný Vendelín cvičil v obýváku přišel ho utěšit dědeček, který si právě užíval čerstvě přineseného pivního moku. Vendelín si stěžoval, že spolužáci právě hrají důležitý turnaj ve fotbale. Dnes již nikdo nezjistí, zda si zahrála pouhá náhoda nebo se dědovi tak trochu vnuka zželelo, ale faktem je, že se plný půllitr zvrhl na inkoustem psané noty, které se rychle rozpíjely, mizely a rozhodně se podle nich nedalo hrát. Rozradostněný Vendelín odběhl ven se slovy „Dědečku, to jsi mi tedy kápl do noty“.

Buditelé

Když se pracující české vrstvy koncem 19. století vracívali po půlnoci nebo i za rozbřesku z hospod posíleni mnoha žejdlíky hořkého moku měli si toho stále co povídat. Jejich český pokřik plný jaderných výrazů a zpěvu pak rušil noční klid a nedával spát jak českým, tak německým spořádanějším obyvatelům. Není divu, že tito začali říkat „No jo, buditelé zase táhnou…“ a dávali si špunty do uší. Když v nich později česká inteligence začala burcovat vlastenectví a náklonnost k českému jazyku, vytáhli postupně špunty z uší a začali jim naslouchat. No, některým z nich ani lidské věci nebyly vzdálené a tak získal název Buditelé ještě další dimenzi.

Sudoku

Málokdo dnes ví, že název dnes tolik populární číselné křížovky pochází vlastně z češtiny. To když v minulém století učil český sládek Japonce vařit pivo, tak jim dělala zpočátku velké problémy výroba sudů. Aby jim usnadnil skládání dřevěných elementů do kruhových kovových obručí očísloval jim je křídou a učil je, že každé číslo se na jednom sudu smí vyskytnout jen jednou a stejně tak i u obručí. Hravým Japoncům se to tak zalíbilo, že když si později začali hrát s čísli na čtverci papíru nazvali to podle sládkova pracovního sloganu „Sud do kruhu“, což se časem zkomolilo na dnešní sudoku.

Levoboček

Statný zeman Jan žil šťastně se svojí ženou Priscilou, jen vytouženého dítěte se nemohli dočkat. Pak se však paní Priscila zapletla s irským trubadúrem. Vše by se utajilo, nebýt toho, že pihovatý synek s rudými vlasy jakoby trubadúrovi z oka vypadl. Zeman trubadúra vyhnal, ale Priscilu miloval a tak ji časem odpustil. Jen když rodina kráčela na nedělní mše nebo oficiální příležitosti dbala vždy Priscila, aby synek kráčel po zemanově levém boku mimo jeho zorné pole, protože zeman byl z potyček na levé oko slepý. Nechtěla mu působit příkoří. Ale zlomyslní spoluobčané si toho samozřejmě všimli a s úsměvem říkali „Podívej, Jan jde s tím svým levobočkem“. A nové úsloví bylo na světě.

Náhradník

Co hradnímu pánu přebývalo v bohatství a přepychu, to mu scházelo na mužné síle. Hradní paní to chvíli snášela, ale pak se zařídila po svém. Vždy, když bylo třeba poslala služku do podhradí k statnému zedníkovi Jurovi, který už šest dětí zplodil, s naléhavým vzkazem „aby přišel na hrad“. A tak Jura chodil a třeba bylo stále hojněji. Časté vzkazy „na hrad“ neunikly škodolibé pozornosti vesničanů, kteří pak říkali „Jura není zedník, ale ‚náhradník‘ “.

Anabáze

Anabáze označuje komplikovanou, dlouhou cestu nebo záležitost. Památná je Švejkova anabáze z Tábora do Budějovic. Latinské anno by nasvědčovalo tomu, že to bývalo výroční cestování, třeba na berňák s daňovým přiznáním nebo dlouhá církevní pouť. Zlý jazykové pak hledají původ ve slově anální neboť pro zdar anabáze bylo často vlézt i tam.

Bar

V dobách kolonizace Nového světa byl život trudný a nebezpečný. Proto byly tak populární sobotní zábavy, které umožnily se odreagovat a na chvíli na problémy zapomenout. Řízná kapela hrála k tanci a muži i ženy se chodili posilovat do kouta, kde se u stolu podávaly nápoje a něco k zakousnutí. Aby nebyl obsluhující personál utlačen bujarými a žíznivými zákazníky bývala na okraji stolu ochranná tyč, jakési zábradlí. A protože se tyč řekne anglicky bar, začalo se tak říkat celému výčepu. „Pojď si dát panáka k baru“. Kdyby se to vše odehrálo u nás, říkali bychom dnes „Pojď na jednu k tyči“.

Přivést na buben

Velkouzenářova dcera Hedvika se zbláznila do potulného herce a toto dobrodružství nezůstalo bohužel bez následků. V rodině byl poprask a tak se rychle hledal solidní ženich. Když vše selhalo, došlo až na ne příliš duchaplného hoteliérova synka Huberta s masnou patkou a křivým předkusem. Tomu se modrooká vnadná Hedvika líbila a tak se nebránil. Mládenci se však Hubertovi posmívali, že si ho velkouzenářova dcera „přivedla na buben“, neboť pod svatebními šaty se ale už velmi silně rýsovalo Hedvičino zakulacené bříško. Do dvou let dokázala Hedvika zlikvidovat i Hubertovo jmění a přispět a tak k zdomácnění tohoto rčení.

Kritické množství

Co mají společného štěpný materiál, jako třeba plutonium a projímadlo? Existenci tzv. „kritického množství“. Zvyšujete množství štěpného materiálu a dávku projímadla a nic se neděje. Když však dosáhnete určitého kritického množství – začnou se dít věci….

Vodit za nos

Toto úsloví vzniklo už v dávných dobách, kdy měl Homo sapiens ještě vyvinutý přírodní čich po přerodu z opice. Citlivý nos pracoval jako detektor lži a změnou tělního pachu odhalil každou nepravost. Proto také zvířata nelžou. Není divu, že podvodník musel své oběti nejprve vyřadit nos a pak ho teprve balamutit. I když to už dnes není třeba, tak dávné úsloví nám zůstalo.

Mít Filipa

Na Valašsku žila kdysi jedna geneticky znevýhodněná rodina a jak už to tak bývá měla kupu dětí. Jejich vrcholem bylo, když se naučili hláskovaně číst. Tedy až na jednoho, Filipa. Ten byl kupodivu premiantem a snad potvrzoval, že od hlouposti ke genialitě může být jen krůček. Filip tedy doprovázel každého člena, když měl nějaké jednání na obci nebo úřadě, aby jim pomáhal. Jednání to byla často obtížná i veselá a tak úředníci vždy členům rodiny říkali „Ještě, že máš toho Filipa“. Toto rčení se později uchytilo a rozšířilo.

Postrádat

Sloveso postrádat je poněkud jazykově nelogické. Však se začalo používat až v předminulém století na Žižkově. Švec Houdek se už v pozdním věku oženil s kyprou Hedvikou. Což o to, žena to byla celkem pohledná, ale ten ostrý jazyk. Proháněla Houdka od rána do večera, s kamarády do putiky směl jen dvakrát ročně. Nic, co udělal, ji nebylo dost dobré. Houdek bral své strádání stoicky a trpělivě zatloukal floky u svého verpánku. Vysvobození přišlo po letech, kdy Hedviku při jednom jejím výlevu trefil šlak. Ale Houdek nepookřál, jak všichni čekali a každý týden chodil s kytkou na Olšanský hřbitov, aby tam poseděl u hrobu své Hedviky. Sousedé kroutili hlavou a říkali, „ten pod ní tak dlouho strádal, že ji teď postrádá“.

Menopauza

Tento odborný termín, označující období přechodu u žen vznikl složením anglického „men“ – muž a mezinárodního slova „pauza“. Znamená pragmaticky dát si pauzu od mužů na dobu, než pominou návaly horka, bolesti hlavy a jiné radosti středního věku. A také, než muž pochopí, že s ženou je také možné si povídat, chodit na procházky či do divadel.

Zahradničit

V zlatých dobách Karla IV. vybudovala Zdeslava z Bezdruže za svým hradem zahradu a pěstovala tam roztodivné květiny a byliny. Až oči přecházely. Jenomže nešlo jen o květiny a ještě zachovalá Zdeslava se tam scházela se švarným zahradníkem. Brzy to bylo veřejným tajemstvím a její žárlivý manžel Ruprecht tam vždy v záchvatu vzteku vlítnul a květinové záhony jí zdevastoval. Poddaní to se smíchem pozorovali a jen říkali „Á, pan Ruprecht jde zase za-hrad-ničit“.

Kolonáda

Již v devatenáctém století byly Karlovy Vary a Mariánské Lázně oblíbeným cílem ruské smetánky. S oblibou se procházeli mezi prameny a snobsky usrkávali léčivou minerálku. Chůzi moc nepřivyklým a s češtinou koketujícím Rusům byla cesta od pramenu k pramenu dlouhá a často si povzdychli - "Kolo nada",že by to chtělo kolo. Toto rčení brzy začalo označovat lázeňskou promenádu a proniklo do češtiny i němčiny.

Má padla

Toto rčení vzniklo v 19. století v Boškovské likérce, když zde jako koštérka začala působit majitelova dcera Madla. Svou práci konala poctivě a v průběhu dne s postupně narůstajícím rozverným půvabem. Konec směny ji však už obvykle zastihl na divanu, který měla k tomu účelu ve své laboratoři. Spolupracovníci ji pak obtížně budili a tak začali říkat "No jo, Madla má padla". A protože se všichni těší na konec pracovní doby, tak se "mít padla" ujalo.

Patologie

Toto nepříliš populární oddělení nemocnic se dříve nazývalo nekrologie. Název ovšem děsil jak pacienty, tak i nižší zdravotnický personál. Proto vídeňský prof. Hirschfelder, šéf chirurgického oddělení a amatérský šachista začal toto oddělení nazývat eufemisticky patologie. Říkával konec konců stejně nakonec zjistí příčinu smrti jen v polovině případů, tak označení šachové remízy je vhodnější. Věděl o čem mluví, ostatně jeho chirurgie byla největším dodavatelem objektů tomuto oddělení. Ti hloupější si dodnes myslí, že je tam posílají se zanícenou patou.

Maledivy

Když v 17. století mapoval holandský kartograf toto krásné souostroví měl s sebou českého pomocníka, světoběžníka J.K. Jak jezdili od atolu k atolu, komentoval pomocník nádherné laguny nadšenými výkřiky „Podívej, to jsou fakt malé divy“. Holandskému kartografu to znělo tak libozvučně, že se nakonec český entuziasmus dostal do názvu celého souostroví.

Jak vznikla zájmena?

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak a proč vznikla v jazyce zájmena? Já myslím, že už vím. Dodali je tam starší lidé, kteří si už nemohli vzpomenout na skutečná jména. Však to znáte, takovou tu typickou konverzaci z domova seniorů: „No víš přece jak tenkrát, ten se pustil do toho, že mu chodí za tou, no… Pak se tam objevil včas onen…a odtrhl je od sebe. Ale on měl trochu pravdu, tamta bruneta mu nadbíhala a dělala na něj ty, no voči“. A je to. Nakonec se domluví. Jazykoví vědci nám říkají, že zájmena se používají tam, kde je jasné o kom, čem se mluví. Ale ona se i výborně hodí tam, kde ani mluvčí nemá úplně jasnou představu o kom, čem to mluví. Jsou to takové oslí můstky naší paměti.

Kataklyzma

Každý zná slova kataklyzma a klyzma neboli klystýr. Co mají však společného? Když to, co klystýr převrátí a zpustoší v našich střevech, proběhne v přírodě či vesmíru, jedná se o kataklyzma. Samotná předpona kata značí dolů, proti, zpět… čili nic dobrého. Takže ať vás potkávají nanejvýš klystýry a kataklyzmata se vám vyhýbají.

Vyznání

Obdivuji na tobě, jak jsi posedná, dočkavá a zbedná, na rozdíl od řady jiných žen. Postavu máš přebernou a dostižně foremnou. Tvá pokožka je dokrevná a dozírně hebká. Tvoje povaha je stoudná a máš jen samé řesti. Večer býváš zdolná a oblomná a projevuješ vázanou radost nad mými horáznými lichotkami. Vraživě přijímám tvé dostižné plechy, kterými jsi mě sčetněkrát překvapila. Vím, že na tebe musím být urvalý a vrlý, protože jsi božačka a je to vždy jen dopatření. Naštěstí jsi doslýchavá a máš jen samé duhy. Buď stále tak gativní a naše láska nebude zvratná.

Je to na draka

Prohlášení, že je něco k ničemu v této formě zní až pohádkově. Ale nejde ani o pohádky ani o draky. Původ rčení totiž souvisí s německými vulgarismy. Drak totiž není ničím jiným než zkomoleninou německého "Dreck", což znamená výkal. Tudíž když je něco na draka, je to zároveň na ho*no.

Lokál

V Brně pod Špilberkem mívala Sára koloniál. Protože byla ještě pěkná a mívala dobrou kořaličku, zaskakovali tam muži a tovaryši na malé štamprle. Sára s nimi vždy prohodila pár slov a hlavně je povzbuzovala, že jeden lok přece neuškodí, ten léčí. Ostatní trhovkyně si ji dobíraly a začalo se říkat, že Sára si z toho udělala pěknej lokál.

EUthanázie

To je samovolný pochod, který probíhá v Europské unii díky jejím, často absurdním nařízením, neschopnosti čelit migrantům a dalším. Až do bodu, kdy všichni pochopí, že už toho bylo dost.